Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 27. 5.)

Manual Cinema: Ada/Ava
Teatro Tatro Štúdio: Stalker

Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.

Ada/Ava: Manual Cinema rozvíjejí možnosti postup, který u nás asi nejvíc zpopularizovala Handa Gote: na stole se cosi děje v malém, snímá to kamera a výsledek je vidět na projekčním plátně. Tady to ovšem byla projekce dvojitá: herci pomocí čtyř meotarů promítali (pohyblivé a barevné) základy na menší plátno, tam je doplnily akce dvojice živých hereček a celé to pak bylo – de facto jako záznam stínového divadla - přeneseno na velkou projekční plochu. Po straně seděla herečka, která k tomu z počítače pouštěla zvuky, a na druhé straně preludovali dva živí muzikanti.



Technika byla samozřejmě zajímavá sama o sobě, američtí divadelníci však velmi šikovně pracovali i s příběhem staré dámy, které zemře milovaná sestra a ona se s tím dosti podivným způsobem vyrovnává. Chvílemi to bylo laskavě dojemné a poetické, jindy hororově temné a záhadné. Občas se dění dostalo až na hranici melodramaticky vyděračského kýče, ale nutno přiznat, že ona linie byla překračována způsobem vcelku umírněným. Konec konců i díky výše zmiňovanému občasnému odlehčování. Kolega Šotkovský do festivalového programu napsal, že mu po shlédnutí představení v Edinburghu spadla čelist, čímž asi rafinovaně narážel na pasáž, ve které se zdánlivě znovuobživlá sestra postupně měnila v kostlivce. Za sebe musím přiznat, že mi čelist nespadla, už jsem v tomto žánru narazil na onačejší a hlouběji založené kousky (konec konců i tu Handa Gote), ale za vidění Američané bezpochyby stáli.

Stalker: Ondrej Spišák a Teatro Tatro přišli s dramatizací povídky Piknik u cesty od bratrů Strugackých (pozor, nikoli Tarkovského filmu, ze kterého si vzali titul). Hrálo se ve stísněném prostředí vojenského stanu a dění od začátku až do konce záměrně oscilovalo mezi vážností a groteskními úkroky stranou. Oživením přitom bylo to, že diváci byli téměř neustále obklopeni obyčejnými i tajemnými zvuky, které se ozývaly „zvenčí“ a podporovaly tak nejen záhadnou atmosféru, ale i představivost. Hlavním cílem ovšem nejspíš bylo dostat se jaksi mimochodem k hlubším úvahám o smyslu lidství, ceně života a podobně. Což se dařilo asi tak napůl. Tahle linka totiž působila poněkud prefabrikovaně a divadelně ji zcela jednoznačně válcovaly nejen žertovné momenty (ty byly skutečně vtipné), ale také důsledné rozehrávání „upoceně chlapáckých“ situací. V kterémžto ranku jednoznačně dominoval představitel titulní postavy Milan Ondrík.



Lze zopakovat výše řečené: na spadlou čelist to nebylo, ale za vidění Stalker rozhodně stál. Přinejmenším proto, že svébytný „peer to peer“ přístup, který Teatro Tatro pěstuje už léta, a při kterém sledujete velmi intenzivní herectví doslova z pár decimetrů, není v českých končinách vůbec obvyklý, a Milan Ondrík dokázal jako stalker nabídnout autenticitu, která vysoce přesahovala běžnou hereckou konfekci.

Více informací o Stalkerovi zde , o Ada/Ava zde
festivalové stránky zde: Divadelní svět Brno