Na rozporuplně přijatého národnědivadelního Fausta jsem se ještě pořád nějak nedostal, zato jsem se ale vypravil do Rubínu na reprízu Fričovy starší variace klasiky nejklasičtější. Vlastně nejen Fričovy, podstatný podíl na výsledku má samozřejmě i autorka scénáře této antigonovské koláže, v programu žertovně označená jako „Lucie Ferenzová a kolektiv autorů pod vedením Sofokla“.
Bylo to docela milé překvapení (což se mi v A studiu přihodilo už poněkolikáté za sebou, nutno dodat). Antigona se tu samozřejmě nehraje v tradiční anticky důstojné podobě, základní střet zákona „božího“ a zákona „lidského“ zde ale zůstává zachován. Jen je to celé tak trochu přesazeno do dnešních reálií a také tak trochu zpsychologizováno. A také, rovněž vcelku očekávatelně, občas posunuto do groteskního šklebu, místy hraničícího s parodií.
Antigona, rozhodnutá navzdory zákazu pohřbít bratra–nepřítele státu, je tu za postavu aktivistickou, neústupnou, ale také fanatickou. Na své vzpouře proti vládci ze všeho nejvíc miluje vzpouru samotnou, neustále sice oslovuje božstvo, současně se ale opájí svou vlastní bojovností a „sladkou připraveností“ zemřít za svatou věc. Pavlína Štorková je po herecké stránce v hodně komplikované pozici, musí zvládnout deklamaci vznosných veršů a zároveň nepůsobit kamenně (což se obé docela daří). Pomáhá jí i metafora v podobě projekce mluvící tváře, která postupně nabírá stále tvrdší, ostřejší a kontrastně černobílé rysy.
Hlavním inscenačním trikem tu ovšem je trojice Antigoniných protivníků. Ti působí už od pohledu pitomě, banálně, rozbředle – i když každý trochu jinak – jenže postupem doby se ukazuje, že to co říkají, to, jak s tvrdou bojovnicí nesouhlasí, nemusí být navzdory veškeré směšnosti a trapnosti tak úplná pitomost. Právě tady se nachází hlavní napětí celé inscenace, a nelze přehlédnout, že režie je v tomto ohledu důsledná, jakkoli nezapomíná na spoustu divácky věčných výstupů a legrácek. Samozřejmě, právě zde se také nabízejí herecky velmi vděčné úlohy, čehož si všichni tři zbývající aktéři s chutí užívají. Ondřej Pavelka jako cynický, banální, se sebou spokojený vladař („Vladařina je špinavá práce, ale někdo to dělat musí“) a dvojice moderně povrchních Antigoniných vrstevníků (Agáta Kryštůfková a Lukáš Příkazký), kteří se to s fanatickou bojovnicí dlouho snaží nějak „skoulet“ („Já jsem se snažil. Ale je divná“), a nakonec se spolu s ní stanou oběťmi. Jen ne tak docela z vlastní vůle a nadšení.
Na Fričově inscenace je sympatické, že četné legrácky nejsou samoúčelné. Téměř bez výjimky se skládají do pokřiveného, ale vcelku zřetelného obrazu, který bychom mohli v souřadnicích dnešního světa označit třeba jako bratrovražedný a bezvýchodný souboj legality a legitimity (pokud by se nám nechtělo tahat do věci božstva). Když se v závěru představení návodně objeví pár zcela aktuálních politických narážek, je to už vlastně skoro zbytečné, podstata věci by byla zřejmá i bez nich.
více informací o inscenaci zde
Bylo to docela milé překvapení (což se mi v A studiu přihodilo už poněkolikáté za sebou, nutno dodat). Antigona se tu samozřejmě nehraje v tradiční anticky důstojné podobě, základní střet zákona „božího“ a zákona „lidského“ zde ale zůstává zachován. Jen je to celé tak trochu přesazeno do dnešních reálií a také tak trochu zpsychologizováno. A také, rovněž vcelku očekávatelně, občas posunuto do groteskního šklebu, místy hraničícího s parodií.
Antigona, rozhodnutá navzdory zákazu pohřbít bratra–nepřítele státu, je tu za postavu aktivistickou, neústupnou, ale také fanatickou. Na své vzpouře proti vládci ze všeho nejvíc miluje vzpouru samotnou, neustále sice oslovuje božstvo, současně se ale opájí svou vlastní bojovností a „sladkou připraveností“ zemřít za svatou věc. Pavlína Štorková je po herecké stránce v hodně komplikované pozici, musí zvládnout deklamaci vznosných veršů a zároveň nepůsobit kamenně (což se obé docela daří). Pomáhá jí i metafora v podobě projekce mluvící tváře, která postupně nabírá stále tvrdší, ostřejší a kontrastně černobílé rysy.
Hlavním inscenačním trikem tu ovšem je trojice Antigoniných protivníků. Ti působí už od pohledu pitomě, banálně, rozbředle – i když každý trochu jinak – jenže postupem doby se ukazuje, že to co říkají, to, jak s tvrdou bojovnicí nesouhlasí, nemusí být navzdory veškeré směšnosti a trapnosti tak úplná pitomost. Právě tady se nachází hlavní napětí celé inscenace, a nelze přehlédnout, že režie je v tomto ohledu důsledná, jakkoli nezapomíná na spoustu divácky věčných výstupů a legrácek. Samozřejmě, právě zde se také nabízejí herecky velmi vděčné úlohy, čehož si všichni tři zbývající aktéři s chutí užívají. Ondřej Pavelka jako cynický, banální, se sebou spokojený vladař („Vladařina je špinavá práce, ale někdo to dělat musí“) a dvojice moderně povrchních Antigoniných vrstevníků (Agáta Kryštůfková a Lukáš Příkazký), kteří se to s fanatickou bojovnicí dlouho snaží nějak „skoulet“ („Já jsem se snažil. Ale je divná“), a nakonec se spolu s ní stanou oběťmi. Jen ne tak docela z vlastní vůle a nadšení.
Na Fričově inscenace je sympatické, že četné legrácky nejsou samoúčelné. Téměř bez výjimky se skládají do pokřiveného, ale vcelku zřetelného obrazu, který bychom mohli v souřadnicích dnešního světa označit třeba jako bratrovražedný a bezvýchodný souboj legality a legitimity (pokud by se nám nechtělo tahat do věci božstva). Když se v závěru představení návodně objeví pár zcela aktuálních politických narážek, je to už vlastně skoro zbytečné, podstata věci by byla zřejmá i bez nich.
více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme