Mikulka: Chvála popisu

Polemika s Josefem Chuchmou

Josef Chuchma se ve své odpovědi na anketní otázku Nadivadla vymezil vůči popisnosti v divadelní kritice: „Je samozřejmě těžké najít rovnováhu mezi nutným přiblížením toho, co se na jevišti děje, a argumentovaným vyslovením názoru na to. Ale pokud převažuje, jakkoliv kultivované a barvité, líčení toho, co je na scéně k vidění a pak se k tomu dodá závěrečný odstavec, z něhož sotva odtušíme, co si o tom pisatel myslí, pak nejde o kritiku.“ Na první pohled to vypadá logicky, ale troufnu si tvrdit, že věc je mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát. Zkusím to z vícero pohledů.

1. Jako čtenář si rozhodně raději přečtu kritiku, v níž převažuje “kultivovaný a barvitý“ popis toho, co se na jevišti dělo, než tu, ve které se dočtu především to, co si o inscenaci myslí recenzent. Strategie „nejdřív popis a pak názor v jednom odstavci“ není nijak zvlášť elegantní, může působit mechanicky, ale i tak se mi zdá výrazně přijatelnější, než čtyři odstavce autorových názorů na cosi, o čem nedostanu žádnou konkrétní informaci.

2. Argument, že kdo má zájem dozvědět se o podobě inscenace cosi konkrétního, má jiné možnosti než kritiku („Divadla dnes nechávají pořizovat množství fotografií, připravují videa k jednotlivým titulům apod.“) je, obávám se, stejně zavádějící jako jeho bratříček, známý z debat o vzdělávání („Proč se to mají učit, když si to mohou dohledat na dvě kliknutí?“). Představa, že si budu při četbě novinové nebo časopisecké kritiky neustále odskakovat k fotografiím nebo k videu, se mi zdá stejně absurdní jako debata s někým, kdo sice o dané věci nemá páru, ale „umí si to dohledat“. Od kritiky očekávám pokud možno ucelenou informaci, a nijak mě netrápí, že si mohu leccos dohledat jinde. Na internetu je sice takové pátrání relativně snadné, ale velmi by mě zajímalo, kdo z čtenářů při běžné četbě volí detektivní přístup, který Chuchma, zdá se, předpokládá.

3. Jako redaktor mám dlouholetou, denodenně opakovanou zkušenost, že právě onen shovívavě zmíněný „kultivovaný a barvitý“ popis je pro autory divadelních kritik jednou z nejtěžších disciplín vůbec. O názory, hodnocení a úvahy nouze nebývá, s výstižným popisem je to podstatně horší. Poznámku typu „buďte konkrétní, ať je možné si představit, co se tam děje“ už jsem napsal asi tisíckrát a nejspíš ji ještě mnohokrát zopakuji.

4. V SADu se traduje výrok Milana Lukeše, že dobrý popis obsahuje i názor. Není to takový protimluv, jak by se mohlo zdát. Všechno se popsat nedá, takže je nutné si vybrat to podstatné, což rozhodně není žádný neutrální akt (a opět, není to vždycky tak snadné, jak se zdá). Mimochodem, zkuste si někdy zkusmo porovnat dva různé, zdánlivě neutrální popisy téže situace od kritiků, jejichž názory na inscenaci se výrazně liší. Je to docela poučné.

5. Ani nemluvě o tom, že dobrý popis mimo jiné umožní čtenáři, aby si udělal názor sám. Jsou autoři, u kterých je to k nezaplacení