Mikulka: Sen v červeném domě (Divadlo v Dlouhé)

"Až se narodím..."

Je to nejspíš problém větší, než by se mohlo na první pohled zdát. Jak udělat chytlavou a divácky přitažlivou inscenaci z chumlu neurčitých, vlastně docela banálních vzpomínek všech účinkujících, a přitom se vyhnout všemu racionálně uchopitelnému, konkrétnímu, „příběhovému“.



SKUTRu a souboru Divadla v Dlouhé se to daří tak napůl. Karty jsou v úvodu rozdané sympaticky, skupinka herců váhavě vejde do vymezeného prostoru a prostřednictvím mnohokrát zopakované formulky „až se narodím… stane se to a to“ navodí snovou, nejasně potemnělou náladu. Herci se pak střídají ve vzpomínání (v první osobě), vyprávění doprovázejí střídmé ilustrativní (spíše než asociativní) akce a hudební vstupy. Vše rámuje poněkud surreálný příběh Pavla Neškudly, v programu pojmenovaného TV-boy, pojednávající o tom, jak vstoupil do televize Philips a měl devět minut na to, aby zevnitř zalepil škvíru mezi rámem a obrazovkou, a pak se vrátil zpět skrz scart kabel.

Přijmeme-li základní koncepci, je to všechno – vzdor veškeré neuchopitelnosti - vlastně docela jasné a nutno uznat, že i solidně udělané. Bohužel s jedním docela podstatným zádrhelem. Inscenace tohoto typu stojí a padá s atmosférou, jenže právě tu se nijak zvlášť účinně navodit nedaří. Což znamená, že začnou o to více vadit některá docela protivná klišé na způsob nutkání zcizovat dění různými vtipnými komentáři nebo akcemi typu snaživě vtipného rovnání Neškudly do přesného „středu pokoje“. Osobně jsem též poněkud alergický i na notně omletou horečnatě snovou schimmelpfennigovskou poetiku, jejímž druhým či třetím nálevem se zde rozhodně nešetřilo.



Velmi dobře naopak vycházejí hudební vstupy, které se neurčitě vynořují a zase mizí jakoby odnikud nikam, aby se nakonec, těsně před závěrečným skokem všech aktérů kamsi do neznáma (můžeme si představit, že do života nebo do smrti), spojily do jediné ucelené, magicky znějící písně. V Dlouhé se muzicíruje často a obvykle velmi dobře, tentokrát je ale možné bez nadsázky napsat, že nejvyšší trumf celé inscenace vynesl autor hudby Jan Vondráček.

Za zmínku určitě stojí i sugestivní závěrečný obraz, kdy uprostřed prázdné scény stojí hang drum, na který shora z provaziště padají pingpongové míčky - odrážejí se do všech stran a rozeznívají nástroj nejrůznějšími tóny. Kdyby si jen takovouto atmosféru dokázalo udržet celé představení… takhle se spíš nabízí nepopulární shrnutí typu „sedmdesátiminutová inscenace, která neurazí ani nenadchne“.

více informací zde

foto Divadlo v Dlouhé