Jde o styl, který je sice něčím příbuzný stylu zesnulého Jana Borny (kterého SKUTR v divadle de facto nahradil), ale přeci jen: je něčím jiný (více poetický, méně hravý, a - pochopitelně - "mladší") a odhaduji, že stálým divákům Divadla v Dlouhé, zvyklým na to "své", bude chvíli trvat, než si na něj zvyknou.
foto Pavel Hejný |
Sen v červeném domě je budován (jak už dnes v českém divadle není nijak neobvyklé) z "ničeho". Bez pevné textové předlohy, stojí primárně na vzpomínkách (dětských zážitcích) okteta protagonistů, které - "umístěné" do proskleného pokoje/lesa (který se postupně zatemňuje) - se vzájemně prostupují, vytvářejíce tak jakousi mapu dětství, z níž účinkující v závěru odcházejí do "dospělosti".
Síla nápadů (převážně lyrických, poetických), které právě z tohoto a především z tohoto vzpomínání usilují vytvořit divadelní tvar, kolísá - ale inscenaci se daří gradovat, vytvořit atmosféru nostalgie za ztraceným dětstvím, a v úhrnu lze říct, že SKUTR tu prokazuje scénickou nosnost své poetiky.
Problém Snu v červeném domě - a ne malý - je jinde: vzpomínky, tak jak z jeviště znějí, působí povětšinou banálně, chybí jim větší přesah, hloubka - a inscenaci tím schází pořádný obsahový (myšlenkový) fundament. Působí vlastně dost řídce.
Jde ovšem o problém, který je tomuto způsobu stavby inscenace už bohužel tak nějak vlastní.
Recenze vyšla 19. 9 v Lidových novinách (k přečtení zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme