Švejda: Teritorium (Divadlo X10 - DUP39)

Jan Frič v inscenaci Teritorium jako by sváděl boj s textem i prostorem - a přesto nakonec sehrává obstojný výsledek.
Hra Ondřeje Novotného jeví výrazné známky eurodramatu. Parafráze Aischylova Agamemnona, zasazená do blíže neurčených současných kulis, má všechny "správné" ingredience up-to-date dramatu - uprchlická krize, rozvrácené rodinné vztahy, násilí... jen osobitosti se jí nedostává. Projeví se to právě v samotné inscenaci - slova postav plynou a plynou a ne a ne se v nás něčím zachytit.
Interiér DUPu39 (bývalý ÚLUV) má nesporné architektonické kouzlo, ale již opakovaně se mi potvrdilo, že divadelně je notně problematický - především akusticky. S velkým echem, produkce jaksi en bloc odosobňuje - nedovoluje vytvořit sdílenou atmosféru mezi jevištěm a hledištěm i mezi diváky navzájem.

Frič uvedený problém překonává tím, že se režijně dost krotí, herce nechává text jen víceméně odříkat  a sází především na působivost scénických obrazů, aranžovaných do celého prostoru. Tím prvým skutečně povedeným je příchod Kassandry, která doprovází (jako "adoptivní dcera") Agamemnona z války. Bezpečnostní zařízení se rozblikají, Kasssandra s dlouhými černými vlasy a krví potřísněnými kalhotami vypadá spíš jako démon - tohle nevěští nic dobrého. Režisérovi se zlověstnou a vyšinutou atmosféru daří stupňovat především v závěru - Agamemnon neudrží svůj chtíč, byť se sebevíc snaží a zaříkává se "tradičními evropskými hodnotami", na uzdě a postupně se vysvlékaje, vrhá se na Kassandru; Chrysothemis (u Novotného označena jako Dítě), ta ošklivá "třetí vzadu", zakomplexovaná a proto nejsnáze úplatná (a navíc hraná v bizarním oblečku Hynkem Chmelařem), s Kassandrou masturbuje; Aigisthos, stávající vládce, když vidí, jak se mu situace vymyká z rukou - když místo decentního odklizení předchozího panovníka Agamemnona jeho nervní manželka Klytaiméstra zvolí krvavou řežbu ve sprchovém koutu - se tamtéž vykastruje… Ne, s touhle zemí, obtěžkanou dědičnými hříchy, to rozhodně není v pořádku - a aktuální korespondence, na něž Novotného text sází, vlastně ani nejsou potřeba.