Mikulka: Las ideas (Pražské křižovatky 2018)

Čirá radost

Předevčírem jsem byl na Křižovatkách s výhradami potěšený, včera už to byla čirá radost. A je nutné rovnou vyseknout poklonu festivalové dramaturgii: „nonsensová“ linka vyšla letos výtečně, a je to tím cennější, že nabízí jména, která nejsou v Česku moc známá. V největší stručnosti by bylo možné napsat, že argentinská dvojice Federico León a Julián Telle prozkoumá meze reality a fikci v divadelním představení, ale vzhledem k tomu, jaký ohňostroji nápadů a logických výkrutů ti dva předvedli, by to bylo hrubě nedostatečné.



Las ideas je představení, které je natolik neuchopitelné, že se skoro nedá rozumně popsat, co se na malém jevišti vlastně odehrávalo. Dva divadelníci, autor-režisér a herec, se komplikovaně a rozbíhavě domlouvají o tom, co budou ve své nové inscenaci hrát, zároveň to také přímo v tu chvíli hrají a navíc všechno natáčejí, protože se „všechno může někdy hodit“. Leitmotivem je ona fikce, respektive nemožnost rozlišit, co je doopravdy a co ne. To, co tu před vámi kouříme, vypadá jako joint, voní to jako joint, jsme potom omámení jako po jointu, tak to asi bude joint. Ale co když je to jen něco, co jako joint voní a my to všechno hrajeme? První scéna pojednává o umělkyni se downovým syndromem, která filmuje zvířata, převlečená za jiná zvířata. Nejdřív se tom jen mluví, pak je vidět onen film, pak je vidět, jak se to natáčelo. A v epilogu se to všechno ještě jaksi podivně zresumuje v divokém předsmrtném snu hořícího počítače.



Oba účinkující sedí za pingpongovým stolem, León má před sebou laptop, Telle klávesy, a oba své „nástroje“ ovládají se samozřejmou suverenitou. Během vypjatého telefonátu své dívce (voláš jí doopravdy nebo je to jen jako?) Telle jen tak mimochodem zahraje levačkou cosi klasického a současně pravačkou cosi jazzového. A jede se dál, jakoby nic. Stejně tak oba předvádějí dokonalý timing a schopnost sdělovat ty největší absurdity s naprosto vážnou tváří. Jakýkoli nápad nebo náběh k logické lince může být kdykoli utnut nebo vzít výhybku na úplně jinou kolej, cokoli se dá pomocí verbální úvahy nebo videoprojekce zmnožit a zdeformovat jako v zrcadlové síni.

V souhrnu je to jízda nepředvídatelnou a surreálně svůdnou krajinou čiré vymknutosti a svévole, která ovšem současně dává velmi jasně najevo, že to žádná svévole není, že je to všechno velmi dobře připravené a promyšlené. Uznávám, že zní trochu podezřele, ale líp to prostě vyjádřit nedovedu. Dnes večer se Las ideas hrají ještě jednou, vřele doporučuji ověřit si vše výše napsané na vlastní kůži.

Více informací zde