Mikulka: #nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

#pravda_neexistuje
#ale_nemelo_by_se_to_rikat_tak_umornym_zpusobem

Několik aktuálních politických témat dneška se Divadlo Petra Bezruče a režisér Braňo Holiček rozhodli připomenout co nejpřímočařeji, bez příběhu, bez metafor a bez velké estetizace. Vyšla jim z toho inscenace, která si zaslouží respekt za „dobrou vůli“, z divadelního hlediska však bohužel nemá prakticky co nabídnout.

Jednoduchá základní situace zůstává neměnná po celé představení. Pětice Čechů se povaluje kdesi na pláži, a protože přestala fungovat wifina, pouští se do diskusí na politická i společenská témata. Postupně se probere pomazánkové málo (a vztah k EU), homosexualita, očkování, plasty – a to způsobem připomínající debaty na sociálních sítích. To jest se spoustou agresivity na obou stranách a s argumenty, které se zmateně a neuchopitelně přelévají od relativně rozumných až po čiré bláboly opřené o konspirativní teorie. Probere se jedno téma, skupinka se zchladí v moři, následuje další kolo. A tak dál. Z diváckého hlediska to je, upřímně řečeno, poněkud úmorné. 

Na příslušná témata se neřekne nic nového či zásadního, ale o to vlastně ani moc nejde. Inscenátoři se spíš snaží ilustrovat poznání (opět nikterak objevné), že z diskuse tohoto typu nemůže vzejít žádný rozumný výsledek, respektive že výsledkem je nepřehledný chumáč názorů a urážek, a taky stav, ve kterém nikdo nevěří ničemu, což je ještě horší, než případná zavádějící jednotlivá tvrzení. Hodně polopaticky to podtrhne i nakonec odhalené přístupové heslo ke ztracené wi-fi síti Pravda: to totiž zní „neexistuje“. 

O patro výš se inscenace posune až v závěrečné scéně, kdy se na scéně objeví figurína, která evokuje proslulou fotku utopeného syrského chlapce na turecké pláži, a diskuse se začne točit okolo toho, zda byl obrázek podvrh, nebo ne. Tady už totiž postavy nemluví za sebe, ale přiznaně citují názory internetových diskutérů, navíc přitom ironicky reflektují i vlastní divadelní situaci („Copak neslyšíte tu dojemnou hudbu?“). K žádnému rozumnému výsledku se pochopitelně nedojde ani tentokrát, zato se podaří odhalit ono výmluvné heslo k wi‑fi. Což je pro všechny signálem k tomu, aby se přestali starat o problémy reálného světa a začali se znovu věnovat zábavě nad svými smartphony.

Divadlo Petra Bezruče má v popisu práce hraní pro mládež, inscenaci lze tudíž vzít jako svého druhu „politické školení pro začátečníky“ a omluvit tím její přímočarost a neobjevnost. Jiná věc je, zda může ony (tušené) středoškoláky v hledišti něco takhle divadelně nezáživného opravdu oslovit. Tipovat si netroufám, věřit se tomu ale moc nechce.

Foto: Lukáš Horký
Více informací zde