Dubský: OST-RA-VAR 2018 (sobota 1.12.)

#nejsemrasista_ale (Divadlo Petra Bezruče)
Kdo je pan Schmitt? (Divadlo Mír)
Rok na vsi (Národní divadlo moravskoslezské)

#nejsemrasista_ale

Posledním festivalovým příspěvkem Bezručů se stala divadelní jednohubka, kterou herecký tým vytvořil pod vedením režiséra Braňa Holička. Pětice mladých lidí se schází na pláži, ale vzájemně spolu nekomunikuje, jelikož není schopná odtrhnout se od svých mobilních telefonů a života online. Teprve výpadek wi-fi sítě je donutí k vzájemné interakci. Diskutují na různá témata, jejichž závažnost se stupňuje – od pomazánkového másla přes očkování, homosexualitu, dotovanou kulturou až k nezbytným uprchlíkům. Komunikace ovšem probíhá pouze skrze fráze a diskusní příspěvky na sociálních sítích a internetu obecně.



Skrze tento „plevel“ se ukazuje, jak dnešní informacemi přehlcená doba brání kritickému myšlení – co je pravda a co pouhý hoax? Odlišit to vyžaduje čím dál větší úsilí, takže část lidí přestává věřit čemukoliv, co nezapadá do jejich hodnotového systému. Posun od jednoho tématu k dalšímu probíhá poněkud mechanicky – během koupele v moři donese černě oděný muž na jeviště novou rekvizitu, o které se poté diskutuje. Tvůrčí tým naštěstí odhadl limity zvoleného přístupu, a tak inscenace trvá pouhou hodinu a disponuje tudíž slušným tempem.

Inscenace sympaticky poukazuje na některé problémy dnešní (nejen) internetové komunikace, větší přesah bych v ní ovšem nehledal. Přece jen internetové diskuse, kde se lidé mohou schovat pod roušku předpokládané anonymity, jen těžko mohou být lakmusovým papírkem společnosti.


Kdo je pan Schmitt?

Z jediné inscenace, kterou se na festivalu prezentovalo soukromé Divadlo Mír, jsem měl lehce rozporuplné pocity. Výběr textu lze jednoznačně pochválit – Sébastien Thiéry napsal svižnou komedii s pečlivě budovanými dialogy plnými absurdního humoru. Nadstavbou je pak téma hledání vlastní identity s téměř kafkovskými motivy. Manželé Bélierovi totiž jednoho dne začnou být zničehonic považováni za jakési Schmittovi, jejich život se převrátí naruby a vysvětlení chybí. Absurdita se stupňuje, když postupně pouze pan Bélier/Schmitt, zůstává přesvědčen o své dřívější identitě.



V Míru bohužel z předlohy nedokázali vytěžit veškerý potenciál. Režisér Václav Klemens má sice cit pro situační humor a hercům zase neschází precizní timing (třeba takový Štěpán Kozub dokáže svým dryáčnickým projevem vyvolávat salvy smíchu naprosto spolehlivě). V některých okamžicích by ovšem mohli trochu ubrat, nadbíhání divákovi se u této hry jeví jako zbytečné. Navíc to má za následek, že se z absurdní komedie stává řachanda. V první půlce představení to až tak nevadí, temných tónů ale postupně přibývá a v těch chvílích už si inscenace s pouhým bezuzdným humorem nevystačí.

Zakladatel Míru Albert Čuba na diskusním semináři konstatoval, že si divadlo nejprve potřebuje vybudovat svůj okruh diváků, než se začne pouštět do umělecky ambicióznějších projektů. To lze chápat, drobný osten lítosti z nevyužité šance ovšem zůstává. Nicméně, pokud by všechny bulvární komedie měly vypadat jako Kdo je pan Schmitt?, nebylo by na tom české divadlo vůbec špatně.


Rok na vsi

Románová kronika bratří Mrštíků Rok na vsi bývá na českých jevištích uváděna téměř výhradně ve slavné dramatizaci Miroslava Krobota z poloviny 90. let. Výjimkou byla verze Břetislava Rychlíka v Českých Budějovicích a nyní i nová dramatizace režiséra Vojtěcha Štěpánka, kterou vytvořil pro Divadlo Jiřího Myrona.

Štěpánek sice ponechal členění dle důležitých momentů v životě vesnice (hody, Dušičky, Vánoce), ale zbavil se veškerého folkloru, čímž drama přiblížil dnešní době. Snahou je ukázat rozpad mezilidských vztahů, všeobjímající pokrytectví, z něhož pramení křivdy, osudy utápěné v alkoholu. Pohled je to depresivní a místo pro naději nezbývá, jelikož mladá generace se zhlédla ve svých rodičích a opakuje jejich chyby.



Úmysly dobré, jevištní ztvárnění mě ovšem až tolik neoslovilo. Vadila mi především stylová nejednotnost – některé scény jsou podány v příjemné nadsázce, na jiných místech je ovšem trpký osud aktérů exaltovaně vykřičen přímo do hlediště. Zdaleka nejpovedenější pasáží je příchod řezníka Martina, který je milencem těhotné Rybářovy dcery Anežky. Velkou zásluhu na tom má i výkon Petra Panzenbergera, který dokáže v jemně groteskní poloze vykreslit důvěřivého jedince, jenž je semlet vypočítavostí okolí. Rybář (František Strnad) chce uchránit dceru před potupou, opilec Krištof (František Večeřa) zase doufá, že za něj jeho příbuzný urovná dluhy. Všechny lidské nešvary se tu odhalují až na dřeň. Podobně silná je také scéna ze závěru inscenace, kdy se do vesnice vrací Barborka (Sára Erlebachová) a nadšeně vypráví, jak si našla manžela a jak se má dobře, zatímco její tvář je posetá modřinami. Ani vymanění se ze zlověstného ovzduší téhle vsi tedy nemusí být výhrou.

Naproti tomu stojí třeba Farářův monolog z konce první půle, který je Stanislavem Šárským interpretován dost monotónně, navíc jsem v něm celou dobu marně hledal náznak nějaké ironie nebo nadhledu. Smrtelná vážnost ho činí nesmyslně mravokárným, zvlášť když se ve druhé půli ukazuje, že Farář se svým zpátečnictvím, co se týče vzdělávání, není postavou, která by mohla ostatním kázat.

Na začátku představení retarduje tempo velký počet jednajících postav, jelikož je nutné alespoň ve zkratce uvést každou z figur. Herci nemají příliš času na detailnější rozehrání svých postav, ne všem se ve zkratce daří vystihnout plnokrevný charakter. Nejlépe to vedle zmiňovaného Panzenbergera vychází Ladě Bělaškové v úloze svůdné Vrbčeny, Tomáši Jirmanovi coby Starostovi a taky Františku Strnadovi, jehož Cyril Rybář se mění z váženého občana v dlužníka, a jeho osobní život se stává hlavním terčem vesnických klepů.

LUKÁŠ DUBSKÝ