P. S. Neodepisuj, neumím číst
Poslední dvacetiletí devatenáctého století, očekávaný příchod století nového a do Ameriky se ze všech koutů Evropy valí vlna migrantů. Tisíce dělníků a dělnic, kteří přicházejí na vysněný kontinent začít nový život. Před prožitím životního zklamání - namísto dolarů padajících z nebe, na ně u Amerikánů čekají jen hodiny mizerně placené těžké práce - však ještě musí přežít cestu smrti přes oceán po lodi, která pluje podezřele dlouho. Veze tudy lidského odpadu mísícího se s přeživšími.
Scénická kompozice Americký císař režisérky Ivety Ditte Jurčové vznikala ve spolupráci bratislavského Študia 12 a Divadla Pôtoň a v anketě DOSky byla oceněna jako nejlepší slovenská inscenace loňské sezóny. Inscenace o manipulaci s touhou po vykoupení a o těžbě lidské práce čerpá z literární předlohy rakouského novináře, redaktora a spisovatele Martina Pollacka. Ten ve své stejnojmenné knize (vyšlo v roce 2010) na základě kombinace práce s dokumentárními materiály a beletristickým líčením osudů, tehdy rakouských haličských uprchlíků, historicky mapuje velkou utečeneckou krizi přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nevyhnutelně tak vyvstává paralela mezi obdobím, kdy rakouští Židé, Poláci a Slováci vsazovali vše, co měli proto, aby získali šanci na lepší život v Novém světě, se současnou situací již vyspělé východní Evropy.
U stropu sálu Venuše ve Švehlovce visí po celém obvodu plátna, na něž jsou promítány černobílé fotografie. Postupně se objevují a mizí tisíce vyděšených obličejů na lodi či veselé tváře haličských dělníků. Diváci sedí ve dvou blocích naproti sobě. Polotma, do které často problikává ostré bílé světlo, je tak vystavuje k vzájemnému pohledu. Všichni jsou na jedné lodi, dělí je pouze políčko, v jehož půdě už dávno nic neroste. Jen hrstka brambor, kterou ještě zasyrova sní pětice herců. Pečlivě uhrabaná hlína se ale pod tíhou jejich těl postupně mění v neuspořádané hromady špíny.
Postavy se mohou uchýlit pouze do jediné, nepříliš bezpečně vyhlížející skrýše, skleněné obdélníkové schránky nápadně připomínající rakev. Z té postupně vytahují předměty, které evokují devatenácté století: portrét císaře Františka Josefa I., rozbitý psací stroj, velké dřevěné ruce, koňské kůže - a k tomu všemu dřevěnou holohlavou loutku se strhaným obličejem. Ta se pak společně s ostatními uprchlíky „učí“ anglicky, příznačně například výrazy pro různé nemoci. Kontrast mezi stálostí v hlíně se povalujících předmětů s opotřebovávaným lidským tělem, neustále připomíná nedosažitelné touhy postav. V souvislosti s tím působí loutka obzvlášť magicky. Je zástupcem všeho, nese v sobě nesmrtelnost věci, pomíjivost materiálu i samotný život. Jako moudrý prorok pak dohlíží na tragický závěr.
Představení vyvolává v divácích soucit a spoluúčast, kterou mají prožívat s jakýmsi chórem trpících, zastoupených třemi muži a dvěma ženami. Všichni muži v jediné roli prchajícího haličského Mendela a všechny ženy jako jeho milá. Těsná blízkost účinkujících k publiku sugestivně zdůrazňuje útržkovité líčení stěží snesitelných momentů z hrdinova života a práce. Herecké exprese je zde minimum, slova s akcí se nejsilněji propojí v momentě, kdy dva herci po několik minut střídavě drží v rozkročení a podřepu velkou kostku ledu s rukama nataženýma kupředu. Znatelně nepohodlná až bolestivá poloha a tající led pomalu skapávající do skleněné nádoby gradují nesnesitelnost momentu. Čistota vody je navíc zkalena dlaněmi ušpiněnými od hlíny. S podobnými symboly a metaforami režisérka pracuje často. Roztátá voda se navíc stává symbolem peněz, které si hrdinové – za vysokou cenu fyzické bolesti - v Americe vydělají. Hovoří o majetku, který si koupí, a špinavá voda jim přitom protéká skrz prsty na prašnou zem.
Amerického císaře lehce prostupuje romantická linka vztahu mezi hlavním hrdinou Mendelem s jeho negramotnou vesnickou dívkou. Skrze ní je tu tematizována problematika obchodu s ženami. Po nekonečném čekání na svého milého se rozhodne vydat na nebezpečnou cestu přes moře za ním. Doma jí totiž hrozí, že jí otec prodá cizímu muži. Místo shledání umírá v anonymním davu východoevropských uprchlíků na nákladní lodi. Ve finále však společně s ní pohltí vodní hladina „všechny“. Když projekce vodních vln zaplavuje fotografii vysoko nad hlavami diváků, podléhají i diváci pocitu, že se do hlubin moře propadají společně s mrtvým tělem ženy. Napětí mezi obavami o hereččino bezvládné tělo uzavřené ve skleněné rakvi a klidným šuměním moře, idylicky podpořeným tlumeným modrým světlem, přináší paradoxní klid a útěchu, zároveň ovšem s nevyřčeným varováním před katastrofou, která se zdaleka nemusí týkat jen doby před více než sto lety.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme