Gombár předává Františákovi stabilizovanou scénu s pracovitou, nerutinní dramaturgií. V repertoáru lze najít téměř vše, co by měl divák od takové středně velké příspěvkové scény čekat: původní dramata, autorské projekty (uváděné především na studiové scéně), dramatizace moderních próz (které něčím provokují), současně pojatou klasiku a občas také (ale jen ve zdrženlivé míře) oddychové, zábavné tituly. Tedy (až na výjimky) nic, co by diváky hladilo po srsti a šlo jim na ruku. Švandovo divadlo je scénou, která na diváky klade nároky - a tak to má být.
Potíž je v tom, že jedna věc je dramaturgie a inscenační záměry a druhá samotné výsledky. Divadlo pod Gombárovým vedením prakticky jen výjimečně dokázalo realizovat inscenace, které by byly víc než jen průměrné (počítám mezi ně především Gottland a Ztracenou čest Kateřiny Blumové), ba dokonce, které by byly nadprůměrné, které by třeba zabodovaly ve výročních anketách a obrátily na divadlo zvýšenou pozornost veřejnosti. Vlastně jedinou takovou inscenací se stal Špinarův Hamlet v roce 2013.
Ne že by divadlo nevykazovalo dobrou, ba vysokou návštěvnost, ne že by na svém repertoáru nemělo divácké hity (CRY BABY CRY), mám ale pocit, že z něj, u odborné veřejnosti, tak trochu převládá dojem, že ji vlastně nestojí za to pořádně sledovat. Že se na ní neděje nic opravdu zajímavého.
Čím to je? V divadle za Gombára vlastně až na výjimky (Špinar, Petrželková) nepracovali režiséři "první ligy" či opravdu "dravé" mládí (umělecky třeba ještě nevyrovnané, ale něčím neobvyklé a osvěživé). Podobně je tomu vlastně i u samotného Gombára: i on má svůj dobře rozpoznatelný - razantní, až expresivní - rukopis, ale nikoli takový, který by diváky opravdu strhl. A možná podvědomě hraje roli i ona velikost sálu; to, že se zde na diváky přece jen v jisté míře musí myslet.
Martin Františák nemusí po Gombárovi nic vyloženě překopávat, budovat od znovu, je vlastně stejné krevní skupiny jako Gombár (proto si ho Hrbek, lze předpokládat, i vybral). Je "jen" třeba, aby profil divadla jaksi víc zaostřil a dodal mu na inscenační originalitě. Myslím, že na to má. Šéfoval malým (studiovým) scénám, a brněnské Národní divadlo pro něj jako by bylo příliš "velké" - ve Švandově divadle by mohl svou vyhraněnost lépe uplatnit. O této vyhraněnosti jako by svědčila i režijní jména, kterým chce dát prostor: Jan Frič, David Jařab, Jiří Pokorný. Soubor je na to myslím připravený - je zvyklý "experimentovat".
Chtít od Švandova divadla, aby se poměřovalo s Národním divadlem (jak by k tomu třeba mohla velet jeho dávnější historie), se studiovými scénami typu Divadla Na zábradlí nebo dokonce s nezávislými scénami, nemá myslím smysl. Jeho "přirozeným" konkurentem by mělo být takové Divadlo pod Palmovkou - scéna, které se pod vedením Michala Langa (kdysi uměleckého šéfa Švandova divadla!) šikovnou dramaturgií a odvážným zvaním režisérů podařilo na přeplněné pražské divadelní mapě prosadit a upoutat zájem. Snad se to povede i Františákovu Švanďáku.
Potíž je v tom, že jedna věc je dramaturgie a inscenační záměry a druhá samotné výsledky. Divadlo pod Gombárovým vedením prakticky jen výjimečně dokázalo realizovat inscenace, které by byly víc než jen průměrné (počítám mezi ně především Gottland a Ztracenou čest Kateřiny Blumové), ba dokonce, které by byly nadprůměrné, které by třeba zabodovaly ve výročních anketách a obrátily na divadlo zvýšenou pozornost veřejnosti. Vlastně jedinou takovou inscenací se stal Špinarův Hamlet v roce 2013.
Ne že by divadlo nevykazovalo dobrou, ba vysokou návštěvnost, ne že by na svém repertoáru nemělo divácké hity (CRY BABY CRY), mám ale pocit, že z něj, u odborné veřejnosti, tak trochu převládá dojem, že ji vlastně nestojí za to pořádně sledovat. Že se na ní neděje nic opravdu zajímavého.
Čím to je? V divadle za Gombára vlastně až na výjimky (Špinar, Petrželková) nepracovali režiséři "první ligy" či opravdu "dravé" mládí (umělecky třeba ještě nevyrovnané, ale něčím neobvyklé a osvěživé). Podobně je tomu vlastně i u samotného Gombára: i on má svůj dobře rozpoznatelný - razantní, až expresivní - rukopis, ale nikoli takový, který by diváky opravdu strhl. A možná podvědomě hraje roli i ona velikost sálu; to, že se zde na diváky přece jen v jisté míře musí myslet.
Martin Františák nemusí po Gombárovi nic vyloženě překopávat, budovat od znovu, je vlastně stejné krevní skupiny jako Gombár (proto si ho Hrbek, lze předpokládat, i vybral). Je "jen" třeba, aby profil divadla jaksi víc zaostřil a dodal mu na inscenační originalitě. Myslím, že na to má. Šéfoval malým (studiovým) scénám, a brněnské Národní divadlo pro něj jako by bylo příliš "velké" - ve Švandově divadle by mohl svou vyhraněnost lépe uplatnit. O této vyhraněnosti jako by svědčila i režijní jména, kterým chce dát prostor: Jan Frič, David Jařab, Jiří Pokorný. Soubor je na to myslím připravený - je zvyklý "experimentovat".
Chtít od Švandova divadla, aby se poměřovalo s Národním divadlem (jak by k tomu třeba mohla velet jeho dávnější historie), se studiovými scénami typu Divadla Na zábradlí nebo dokonce s nezávislými scénami, nemá myslím smysl. Jeho "přirozeným" konkurentem by mělo být takové Divadlo pod Palmovkou - scéna, které se pod vedením Michala Langa (kdysi uměleckého šéfa Švandova divadla!) šikovnou dramaturgií a odvážným zvaním režisérů podařilo na přeplněné pražské divadelní mapě prosadit a upoutat zájem. Snad se to povede i Františákovu Švanďáku.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme