Švejda: Hladová země (Švandovo divadlo)

Po přečtení hry Davida Košťáka Hladová země bych - popravdě řečeno - na inscenaci Švandova divadla nevsadil pětník. Košťák stvořil průhledné poetizující, symbolistické drama (o hornickém městě, ve kterém je určující ideou "dobře se materiálně mít za každou cenu", rozuměj vytěžit suroviny v dolech třebas i za cenu totální devastace města, jemuž vládne pevnou rukou starostlivý Starosta babišovských rysů); imitaci Josefa Topola, Viktora Dyka a až třeba Maurice Maeterlincka, v níž promenují ne živé, ale vyčpělé prefabrikáty postav. Jde o hru až na hraně nechtěné parodie.

Štěpán Pácl jde ovšem důsledně "proti" textu, básnivost rozhodně nepodporuje a inscenaci v ostrém tempu žene na hranu exprese a grotesky, až kamsi k magickému realismu. Situace důsledně rozehrává, "zživotňuje" a symbolismus hry tím tlumí. Je vidět pevná režijní ruka, která inscenaci dává zřetelný tvar.
Režie zkrátka, řekl bych, dělá co může - ale vše nezmůže. Tam, kde se "ztiší", kde dá průchod vážnosti, z inscenace tezovitost a plakátovost neomylně vylézají - nejvíce ve výstupech Štěpánky a Jakuba (jež jsou jak vystřižené z nějakých dialogů Marie Tomášové a Jana Třísky), v monolozích tajemného, varujícího muže (jenž je reinkarnací zemřelého Petříka); poradit si nedokáže ani s "vejražkovsky" chlapáckým předákem Richardem. Čím víc inscenace spěje k závěru, tím víc se chtě nechtě prozrazuje významová prostota hry, byť se Pácl snaží tlačit na pilu exprese seč může. Kýčovitý, katarzní epilog snad raději nechme stranou.
Štěpán Pácl svedl - sportovní terminologií řečeno - s hru Davida Košťáka poměrně vyrovnaný zápas. Vyhrát ale sotva mohl.

Premiéra 2. března 2019. Více informací o inscenaci zde.