NIE: Bratři a sestry
GUnaGU Bratislava: Horúce leto 68
Divadlo pod Palmovkou: Něco za něco
Divadlo na cucky Olomouc & Divadlo Petera Mankoveckého Bratislava: 1993
NIE: Bratři a sestry
Norsko-české divadlo NIE nepravidelně sleduji už dlouhá léta, ještě od dob, kdy to byl spolek spíše český než norský. Do Hradce jezdí často a stále zřetelněji se soustředí na publikum, řekněme, puberťácké. Pro inscenaci Bratři a sestry to platí zcela bezezbytku: hraje se o čtveřici -náctiletých kamarádů: jedna z dívek má deprese a ostatní si s tím moc nevědí rady.
Představení bylo komunikativní (hrálo se v angličtině), energické, všichni zúčastnění prokazovali záviděníhodnou muzikálnost. Ale stejně nějak nevím, co si s tím počít. Kromě samotného upozornění na deprese, na to, že se něco takového může stát a že je to velmi nepříjemná, špatně zvládnutelná situace, už se během zhruba hodinového představení ve Studiu Draku skoro nic neodehrálo. Po představení se navíc okamžitě - bez možnosti odejít - rozběhla hodně nucená a standardně nijaká diskuse s publikem. Takže nezbývá, než se trochu opakovat: nebylo to špatné, ale nevím, co si s tím počít. Při tom však chápu, že cílovka Bratrů a sester se nachází jinde.
GUnaGU: Horúce leto 68
Viliam Klimáček býval dramatikem, na kterého se dalo spolehnout. V česko-slovenském prostoru jeden z mála rutinérů divadelního psaní v tom nejlepším (snad až anglosaském) smyslu slova. Nemyslím tím, že by všechny jeho četné hry byly skvělé, ale s velmi slušným standardem se dalo najisto počítat. Zručné dialogy, dobře vedený příběh, jasně vykreslené postavy, vtipy, za které nebylo nutné se stydět.
Jenže před měsícem jsem viděl jeho poloautobiografický příběh z okolí listopadu 89, včera hru podle reálného příběhu slovenských posrpnových emigrantů, obé v autorské režii v divadle GUnaGU – a moje důvěra v sympatického slovenského divadelníka dostala těžkou ránu. Klimáček v obou případech bezostyšně vaří z vody a řiďounkou matérii nastavuje pořádnou dávkou sentimentu a podbízivého prvoplánového humoru. Nelze přehlédnout, že mu to docela vychází. Vodka a chróm je bratislavským hitem a Horúce leto 68 včera v Besedě sklidilo spokojené ovace. Možná, že je ta prvoplánovost i banalita dokonce záměrná. To neumím posoudit, ale v každém případě už příště půjdu raději na něco (a někoho) jiného. Včera jsem kvůli GunaGU nestihnul pohádku od Buchet a loutek a teď je mi to líto.
Jenže před měsícem jsem viděl jeho poloautobiografický příběh z okolí listopadu 89, včera hru podle reálného příběhu slovenských posrpnových emigrantů, obé v autorské režii v divadle GUnaGU – a moje důvěra v sympatického slovenského divadelníka dostala těžkou ránu. Klimáček v obou případech bezostyšně vaří z vody a řiďounkou matérii nastavuje pořádnou dávkou sentimentu a podbízivého prvoplánového humoru. Nelze přehlédnout, že mu to docela vychází. Vodka a chróm je bratislavským hitem a Horúce leto 68 včera v Besedě sklidilo spokojené ovace. Možná, že je ta prvoplánovost i banalita dokonce záměrná. To neumím posoudit, ale v každém případě už příště půjdu raději na něco (a někoho) jiného. Včera jsem kvůli GunaGU nestihnul pohádku od Buchet a loutek a teď je mi to líto.
Divadlo pod Palmovkou: Něco za něco
Po zhlédnutí Klatova Něco za něco jsem měl trochu podobný pocit, jako o den dříve na Jacek staví dům. Oběma kouskům jsem v anketě SADu dával hlas coby nejlepším inscenacím roku, není pochyb o tom, že to jsou velmi povedené opusy, ale tady v Hradci se mi zdálo, že v obou případech chybí naléhavost, kterou oslňovaly napoprvé. V Něco za něco byla stále skvělá závěrečná scéna, ale třeba výstupy Terezy Dočkalové s Janem Teplým (na které si pamatuji jako na srovnatelně silné) se mi tentokrát zdály být odehrané dosti „obyčejně“, mezihry vídeňské galérky ani zdaleky nebudily takové veselí. Možná je to dané mým vlastním očekáváním, možná jiným prostředím, možná si inscenace postupem doby příliš pohodlně sedla, možná to taky byla jen náhoda. Omlouvám se za mlžení, přesněji to pojmenovat neumím.
Divadlo na cucky & Divadlo Petera Mankoveckého: 1993
Divadlo na cucky & Divadlo Petera Mankoveckého: 1993
Večer jsem se ještě vypravil do stanu na česko-slovenskou inscenaci 1993 olomouckého Divadla na cucky a bratislavského Divadla Petera Mankoveckého. Navnadil mne olomoucký Opletal, tohle však bylo bohužel úplně jinde, k tématu česko-slovenského rozchodu přistoupili tvůrci bez náznaku originálního nebo aspoň divadelně nosného nápadu.
Základ tvořilo obligátní kalendárium, kdy se k vybraným datům přiřazovaly významné i zcela banální událostí (5. ledna se rozdělila měna, 8. ledna měl můj bratranec narozeniny atd), mezi tím se nepříliš vtipně „soutěžilo“ v tom, kdo pozná zapeklitá slovenská a česká slova (třeba bocian nebo koryto). Divadelně i obsahově značně otravná podívaná se jednotvárně šinula kupředu - v září jsem to už nevydržel a zbaběle prchnul. Pokud se ve zbývajících měsících stalo něco převratného, moje chyba.
festivalové stránky zde
Základ tvořilo obligátní kalendárium, kdy se k vybraným datům přiřazovaly významné i zcela banální událostí (5. ledna se rozdělila měna, 8. ledna měl můj bratranec narozeniny atd), mezi tím se nepříliš vtipně „soutěžilo“ v tom, kdo pozná zapeklitá slovenská a česká slova (třeba bocian nebo koryto). Divadelně i obsahově značně otravná podívaná se jednotvárně šinula kupředu - v září jsem to už nevydržel a zbaběle prchnul. Pokud se ve zbývajících měsících stalo něco převratného, moje chyba.
festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme