Stojí tu proti sobě slovní nálepky (režisérka po celý čas představení divákům předčítá interpretace výjevů, které se jim tvůrci právě chystají zahrát) a tak unikavé jevy jako mimická vyjádření emocí nebo nejrůznější odpovědi prostřednictvím tělesných postojů. Představení mě přimělo žasnout nad tím, jak moc vtipná nám všem připadala většina mikrovýrazů, na nichž herectví stálo. Pro názornost uvedu několik "nálepek": výraz člověka, který během konverzace tiše nesouhlasí s tím, co se říká, či chování ženy, jež se stydí tančit na svou oblíbenou písničku. Anebo zpozornění kohosi, kdo zaslechl hlas, o němž netuší, odkud vychází. Herci na tyto úkoly vždy reagovali osobitě, a tudíž pozoruhodně, nicméně maximálně realisticky a bez nadsázky. Za sebe mohu říct, že když se do hry náhodou dostala tendence učinit postavu či situaci legrační, moc to na mne nezapůsobilo. Nemohu si pomoct, ale přísně vzato na inscenaci nebylo nic vtipného.
Po několika úvahách jsem dospěla k provizornímu závěru, že nás možná rozesmával hlavně pocit nezvyklosti a divnosti pramenící z toho, že běžně nevěnujeme tolik pozornosti bezprostředním jevům, o nichž se nemluví. Fantasia nás vlastně upozornila na to, že existuje rozsáhlá rovina skutečnosti, kterou sice z všednodenní zkušenosti důvěrně známe, ale skoro vůbec ji nebereme na vědomí. Jsem přesvědčená, že je to příznak nějakého druhu frustrace, když má tolik lidí v divadle potřebu se smát ve chvíli, kdy jsou konfrontováni s konkrétní podobou něčeho, co si předtím jen představovali (nevěřím, že to je nějaká všeplatná psychologická zákonitost). Těžko říct, co přesně to vypovídá o společnosti, pro niž tato inscenace vznikla. Právě v obtížnosti to zformulovat, ale vidím význam díla. A samu skutečnost, že tvůrci pokládají tuto otázku, vnímám jako politickou.
Po několika úvahách jsem dospěla k provizornímu závěru, že nás možná rozesmával hlavně pocit nezvyklosti a divnosti pramenící z toho, že běžně nevěnujeme tolik pozornosti bezprostředním jevům, o nichž se nemluví. Fantasia nás vlastně upozornila na to, že existuje rozsáhlá rovina skutečnosti, kterou sice z všednodenní zkušenosti důvěrně známe, ale skoro vůbec ji nebereme na vědomí. Jsem přesvědčená, že je to příznak nějakého druhu frustrace, když má tolik lidí v divadle potřebu se smát ve chvíli, kdy jsou konfrontováni s konkrétní podobou něčeho, co si předtím jen představovali (nevěřím, že to je nějaká všeplatná psychologická zákonitost). Těžko říct, co přesně to vypovídá o společnosti, pro niž tato inscenace vznikla. Právě v obtížnosti to zformulovat, ale vidím význam díla. A samu skutečnost, že tvůrci pokládají tuto otázku, vnímám jako politickou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme