Škorpil: Dnes večer nehráme (Slovenské národné divadlo)

Jiřího Havelku jsem měl – a myslím, že nikoli neprávem – fixovaného jako ironika, milujícího jevištní paradoxy a konstruujícího rafinované inscenace, v nichž se nebál patosu či sentimentu shozeného ovšem v tu pravou a přesně odváženou chvíli. Jenže marná sláva, nechá-li na závěr inscenace SND Dnes večer nehráme Emilii Vášáryovou s Emilem Horváthem coby Doktora Stockmanna a jeho ženu Kateřinu a zároveň coby ještě nedávno jasně identifikované reprezentanty a svědky slovenského Listopadu 1989 odcházet pomalu padajícím sněhem (který byl také jasně identifikován s listopadovými shromážděními) k horizontu (pochopitelně do protisvětla) a když k tomu ještě sbor zpívá píseň „Aká si mi krásná ty moja rodná zem“, je po jakékoli ironii, paradoxu (jako například když rozhodování zda stávkovat přeruší právě zkoušení „hry o pravdě“ Nepřítel lidu atp.) a nadhledu veta a zbývá jen uplakaný sentiment nepřípadný vůči všemu, o čem a jak se dosud hrálo.

A když pak z hlediště vyjde „muž z lidu“ a na oba vystřelí, je dokonáno. (A to se zoufale snažím nespojovat si ten výjev s vraždou Jána Kuciaka a jeho partnerky, protože to by patos momentu jen vybičovalo).
Havelka jako by ztrácel – soudím i z několika jeho vyjádření stran inscenace Zem pamätá - schopnost odhadnout ochotu publika oddat se kouzlu okamžiku a sentimentu vlastních citů a zapomenout přitom na to, co se stalo či řeklo ještě před chvílí. Anebo se možná i trochu bojí být za toho nevděčníka, který vděčnému obecenstvu podtrhne stoličku příliš náhle.