Švejda: Mein Kampf (Teatr Powszechny Varšava - Palm Off Fest 2019)

Prvé, co mě napadalo při sledování Mein Kampfu varšavského Teatru Powszechny, bylo: česká společnost na tom zaplaťpánbů ještě není tak zle jako ta polská (či maďarská), aby tu musely vznikat takové inscenace jako Mein Kampf. Babišovo oportunní, čecháčkovské vládnutí, pragmaticky se držící prozápadních postojů, tu - přes všechno své nadělení - naštěstí nebuduje nějakou oficiální ideologickou linii, proti níž by bylo třeba se zuřivě vymezovat - tak jako to činí polští divadelnící.

Neboť jak jinak si vysvětlit tu zoufalou plakátovost varšavského Mein Kampfu? Jak jinak tu inscenaci chápat než jako bolestivý křik liberálů nad tím, kam míří současné Polsko pod vedením Kaczyńského Práva a spravedlnosti (které získalo v posledních parlamentních volbách podobné drtivé vítězství jako Orbánův Fidesz-MPS v Maďarsku), jež jim - odhadl bych (neboť nezdálo se mi, že by to bylo myšleno jako parodie) - nutí dát na začátek produkce upozornění, že inscenování Hitlerova Mein Kampfu není propagací fašismu?
Inscenace Jakuba Skrzywanka vysílá od začátku jednoznačné signály, že prostřednictvím Mein Kampfu hovoří o dnešním Polsku (příklad: jeden z herců má na tváři namalované polské vlaječky). Že všechna ta kritika zvrhlého umění, Židů a vyznávání pevného a "čistého" národa - tak jak se plně (jak nás sami inscenátoři upozorní) cituje z Hitlerova díla - referuje o nebezpečných spádech stávajícího polského politického i jiného establismentu a společnosti vůbec. Pokud se režisérovi podaří vymyslet nějaký silnější obraz (když se např. z provaziště za zlověstného dunivého zvuku snese mohutný obraz Panny Marie s Ježíšem nebo když dva z protagonistů zamazávají na tomto obrazu obličeje dotyčných jako nějací malíři pokojů), je ta okatost ještě snesitelná. Pokud ale některé scény neúnosně protahuje (např. hostinu, parodii komické opery či závěrečný výstup z "pavilonu opic") a vystačí si při nich s jedním dvěma omšelými nápady, je to k nevydržení.
Polští divadelníci již od začátku provokují: Hitlera nechají hovořit "zadními partiemi" herců, vstupují s diváky do nepříjemného kontaktu, o přestávce dokonce vybíhají s jakýmisi letáky ven z divadla, do veřejného prostoru... V jejich přepjatém a siláckém provokování ale opravdu vidím především projev zoufalství z toho, co "většinová" společnost kolem nich dělá.
Nejsem zastáncem Krausova a Krejčova názoru, že divadla je pro politiku škoda. Je-li však estetická funkce tak umenšena a podřízena potřebě projevit politický postoj jako u polské inscenace, říkám si, že vyhrocená (vyhrocující se) doba divadlu (jakožto druhu umění) opravdu neprospívá.
Více informací o inscenaci zde.