Divadelník (Komorní scéna Aréna)
Heda Gablerová: Teorie dospělosti (Divadlo Petra Bezruče)
Odcházení (Národní divadlo moravskoslezské)
Divadelník Už při vstupu do hlediště ostravské Arény musí divák projít skrze plastovou zástěnu pošpiněnou stříkanci zaschlé krve. Bernhardova Divadelníka totiž režisér a zároveň autor scény André Hübner – Ochodlo umístil do ošuntělého prostoru evokujícího jatka, který jakoby vypadl z nějakého béčkového hororu.
V kontrastu s tím Bruscon dorazí na scénu v honosných šatech a s ještě vznosnějšími slovy. Marek Cisovský ho od počátku představuje jako člověka posedlého dokonalostí, tyrana a manipulátora. Rozpor mezi jeho vysokými uměleckými a životními cíli a realitou ušmudlané štace v Utzbachu je stálým zdrojem napětí. Nikdy nenaplněné cíle dává Bruscon za vinu svému okolí, nejvíc to odnáší dvojice jeho netalentovaných dětí. Ty jsou Vojtěchem Lipinou a Annou Polcrovou hrány ve výrazné groteskní nadsázce, která bohužel trochu oslabuje vyznění Brusconova tyranství.
Součástí inscenace je rovněž videokamera, která snímá a přenáší na zadní stěnu především detaily Brusconova obličeje. Cisovskému se díky tomuto prvku daří ještě podtrhnout Brusconovo histrionství. (Naopak smysl laserových předělů jsem nepochopil.)
Heda Gablerová: Teorie dospělosti Ibsena mám jako dramatika rád a vždycky se těším na aktualizace a interpretace jeho her. Heda Gablerová u Bezručů není přitom jen pouhou dramaturgickou úpravou: Anna Saavedra vystavěla samostatný příběh, který sice sleduje dějový oblouk původního dramatu, ale s předlohou se v mnoha věcech rozchází.
Předně jde o celkem důslednou aktualizaci, takže tu nenajdeme žádné spálené rukopisy a podobné věci náležející do minulého či předminulého století. Saavedra si vtipně pohrává s ibsenovskými motivy, které ve svém textu zasazuje do nových kontextů. Jsou to ale detaily, které patrně ocení jen výrazná menšina diváků s hlubokou znalostí originálu. Oproti Ibsenovi tu poněkud chybí gradace zoufalství hlavní hrdinky. Heda je v podání Magdaleny Tkačíkové od začátku cynická, nespokojená a události, ke kterým v inscenaci dojde, ji nedostávají na úplné dno. Což ale nemění nic na tom, že režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová vytvořila svižnou inscenaci, která je cenným příspěvkem do mozaiky ibsenovských inscenací na českých jevištích.
Odcházení Źe má pro inscenování her Václava Havla cit, dokázal režisér Vojtěch Štěpánek už před dvěma roky v Aréně, kde se dodnes hraje jeho Vyrozumění. Ani v případě Havlovy poslední hry Odcházení se zcela nedržel autorových pokynů, že je třeba hrát bez nadsázky. Ta zde proniká do výstavby mnoha jevištních situací a místy jde o nápady velmi povedené (nejvíc mi asi utkvěl „namlouvací tanec“ mezi bývalým kancléřem Riegrem a politoložkou Beou ve vtipném podání Sáry Erlebachové).
Jan Fišar hraje Riegra jako unaveného muže, částečně smířeného s tím, že pomalu upadá do zapomnění. Je pod silným vlivem dominantní dlouholeté přítelkyně Ireny (Lada Bělašková) a neuvědomuje si, že ho postupně o vliv připravují jeho bývalí podřízení, jako je třeba nepříjemně současný „měnič kabátů“ Viktor (Vít Roleček). Jako trochu zbytečný úkrok ke komunální satiře působí snaha ukázat, že inspirací pro Vlastíka Kleina (Vladimír Polák) byl nejspíš Václav Klaus starší. Bez tašky na tenisové rakety a ukradeného pera by se inscenace obešla, i když jsou naštěstí tyto narážky provedeny se vkusem.
Výborně ve Štěpánkově inscenaci vycházejí Havlovy scénické poznámky, které v záznamu čte (či spíše šeptá na hraně slyšitelnosti) sám režisér. Reakce herců na ně jsou pak zdrojem jevištní komiky. Drobné problémy s temporytmem snad během přibývajících repríz vymizí, jinak totiž Odcházení patří k těm nejzajímavějším kusům na repertoáru ostravského Národního divadla.
Heda Gablerová: Teorie dospělosti (Divadlo Petra Bezruče)
Odcházení (Národní divadlo moravskoslezské)
Divadelník Už při vstupu do hlediště ostravské Arény musí divák projít skrze plastovou zástěnu pošpiněnou stříkanci zaschlé krve. Bernhardova Divadelníka totiž režisér a zároveň autor scény André Hübner – Ochodlo umístil do ošuntělého prostoru evokujícího jatka, který jakoby vypadl z nějakého béčkového hororu.
 |
V kontrastu s tím Bruscon dorazí na scénu v honosných šatech a s ještě vznosnějšími slovy. Marek Cisovský ho od počátku představuje jako člověka posedlého dokonalostí, tyrana a manipulátora. Rozpor mezi jeho vysokými uměleckými a životními cíli a realitou ušmudlané štace v Utzbachu je stálým zdrojem napětí. Nikdy nenaplněné cíle dává Bruscon za vinu svému okolí, nejvíc to odnáší dvojice jeho netalentovaných dětí. Ty jsou Vojtěchem Lipinou a Annou Polcrovou hrány ve výrazné groteskní nadsázce, která bohužel trochu oslabuje vyznění Brusconova tyranství.
Součástí inscenace je rovněž videokamera, která snímá a přenáší na zadní stěnu především detaily Brusconova obličeje. Cisovskému se díky tomuto prvku daří ještě podtrhnout Brusconovo histrionství. (Naopak smysl laserových předělů jsem nepochopil.)
***
Heda Gablerová: Teorie dospělosti Ibsena mám jako dramatika rád a vždycky se těším na aktualizace a interpretace jeho her. Heda Gablerová u Bezručů není přitom jen pouhou dramaturgickou úpravou: Anna Saavedra vystavěla samostatný příběh, který sice sleduje dějový oblouk původního dramatu, ale s předlohou se v mnoha věcech rozchází.
 |
| foto Lukáš Horký |
Předně jde o celkem důslednou aktualizaci, takže tu nenajdeme žádné spálené rukopisy a podobné věci náležející do minulého či předminulého století. Saavedra si vtipně pohrává s ibsenovskými motivy, které ve svém textu zasazuje do nových kontextů. Jsou to ale detaily, které patrně ocení jen výrazná menšina diváků s hlubokou znalostí originálu. Oproti Ibsenovi tu poněkud chybí gradace zoufalství hlavní hrdinky. Heda je v podání Magdaleny Tkačíkové od začátku cynická, nespokojená a události, ke kterým v inscenaci dojde, ji nedostávají na úplné dno. Což ale nemění nic na tom, že režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová vytvořila svižnou inscenaci, která je cenným příspěvkem do mozaiky ibsenovských inscenací na českých jevištích.
***
Odcházení Źe má pro inscenování her Václava Havla cit, dokázal režisér Vojtěch Štěpánek už před dvěma roky v Aréně, kde se dodnes hraje jeho Vyrozumění. Ani v případě Havlovy poslední hry Odcházení se zcela nedržel autorových pokynů, že je třeba hrát bez nadsázky. Ta zde proniká do výstavby mnoha jevištních situací a místy jde o nápady velmi povedené (nejvíc mi asi utkvěl „namlouvací tanec“ mezi bývalým kancléřem Riegrem a politoložkou Beou ve vtipném podání Sáry Erlebachové).
 |
| foto Radovan Šťastný |
Jan Fišar hraje Riegra jako unaveného muže, částečně smířeného s tím, že pomalu upadá do zapomnění. Je pod silným vlivem dominantní dlouholeté přítelkyně Ireny (Lada Bělašková) a neuvědomuje si, že ho postupně o vliv připravují jeho bývalí podřízení, jako je třeba nepříjemně současný „měnič kabátů“ Viktor (Vít Roleček). Jako trochu zbytečný úkrok ke komunální satiře působí snaha ukázat, že inspirací pro Vlastíka Kleina (Vladimír Polák) byl nejspíš Václav Klaus starší. Bez tašky na tenisové rakety a ukradeného pera by se inscenace obešla, i když jsou naštěstí tyto narážky provedeny se vkusem.
Výborně ve Štěpánkově inscenaci vycházejí Havlovy scénické poznámky, které v záznamu čte (či spíše šeptá na hraně slyšitelnosti) sám režisér. Reakce herců na ně jsou pak zdrojem jevištní komiky. Drobné problémy s temporytmem snad během přibývajících repríz vymizí, jinak totiž Odcházení patří k těm nejzajímavějším kusům na repertoáru ostravského Národního divadla.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme