Ještě jednou lesk a bída konceptů
Řečeno bez velkého vykrucování: nebýt vynikajícího Pařizkova Krále Otakara, nestál by letošní ročník PDFNJ za moc. (O Otakarovi budu psát do SADu, takže jej zde nechávám stranou). Většina inscenací totiž trpěla neduhem, o kterém jsem se na Nadivadle zmiňoval už v souvislosti s Tancem v temnotách. Totiž, že jedna věc je přijít s nějakým efektním, rafinovaným nebo hlubokým konceptem, a něco úplně jiného vykřesat z onoho konceptu životaschopné divadlo.
K nešťastné kameře s nočním viděním v Tanci v temnotách už nemá smysl se vracet, ale princip ulpívání na nápadu, který neunese celou inscenaci, se letos objevoval s vytrvalostí vskutku mimořádnou.
Skupinka strašáků mluví ve Farm Fatale heliovými hlásky a přitom neustále jaksi zlehka, naivně a mimochodem naráží na zásadní ekologická témata. Výborně, půl hodiny to bylo zábavné a všichni jsme zvědavě čekali, co se z toho vyvine. (Nic podstatného, ale trvalo to ještě další hodinu).
V Noci v Lisabonu dvojice herců odvypráví a částečně oddemonstruje srdceryvný děj Remarqueova románu. Poněkud jednotvárně, byť za pomoci písní a projekcí. Aby nebylo nejmenších pochyb o aktuálnosti tématu, jsou do dobového příběhu pravidelně vmontovávány podpříběhy emigrantů dnešních. Pokud jsem to pochopil správně, emigranti jsou též účinkující, zřejmě včetně členů kapely. Nic proti tomu, koncept je to ušlechtilý, jenže těžký zadek kvůli tomu ta vcelku nenápaditá inscenace mít nepřestane. Právě naopak, aktuální vsuvky byly značně retardující.
No a závěrečná Penthesilea zredukovala archaicky působící Kleistovu antickou tragédii na eroticko-mocenský souboj dvou hlavních hrdinů, šmrncnutý pohybovými doplňky (nějak nevím, jak ony občasné tělesné tiky popsat). Ani zde by nedalo velkou práci vypíchnout celou řadu témat, které inscenace otevřela, na jevišti byli dva slavní a nepochybně dobří herci – a přesto jsem se nedokázal ubránit pocitu, že se tenhle mlýnek valnou většinu večera točil naprázdno, vlastně zbytečně.
(Jen zcela na okraj: představení Girl from the Fog Machine Factory mi uteklo, ale soudě podle toho, co sdělovaly tamtamy, hrálo se i v něm v podstatě jen na jedinou, tentokrát pro změnu „kouřovou“ strunu.)
Nemohu si pomoci, ale tohle už nevypadá jako pouhá náhoda. Nejsem znalec německojazyčné divadelní scény a neumím tudíž posoudit, do jaké míry se jedná o odraz tamních aktuálních trendů nebo je na vině nešťastná ruka festivalové dramaturgie. S ohledem na to, že se divadelní postupy šíří z Německa do Česka stejně nevyhnutelně jako ekonomické cykly, doufám spíš v tu druhou možnost.
Festivalové stránky zde
Řečeno bez velkého vykrucování: nebýt vynikajícího Pařizkova Krále Otakara, nestál by letošní ročník PDFNJ za moc. (O Otakarovi budu psát do SADu, takže jej zde nechávám stranou). Většina inscenací totiž trpěla neduhem, o kterém jsem se na Nadivadle zmiňoval už v souvislosti s Tancem v temnotách. Totiž, že jedna věc je přijít s nějakým efektním, rafinovaným nebo hlubokým konceptem, a něco úplně jiného vykřesat z onoho konceptu životaschopné divadlo.
K nešťastné kameře s nočním viděním v Tanci v temnotách už nemá smysl se vracet, ale princip ulpívání na nápadu, který neunese celou inscenaci, se letos objevoval s vytrvalostí vskutku mimořádnou.
Skupinka strašáků mluví ve Farm Fatale heliovými hlásky a přitom neustále jaksi zlehka, naivně a mimochodem naráží na zásadní ekologická témata. Výborně, půl hodiny to bylo zábavné a všichni jsme zvědavě čekali, co se z toho vyvine. (Nic podstatného, ale trvalo to ještě další hodinu).
 |
| Farm Fatale, foto Martin Argyroglo |
V Noci v Lisabonu dvojice herců odvypráví a částečně oddemonstruje srdceryvný děj Remarqueova románu. Poněkud jednotvárně, byť za pomoci písní a projekcí. Aby nebylo nejmenších pochyb o aktuálnosti tématu, jsou do dobového příběhu pravidelně vmontovávány podpříběhy emigrantů dnešních. Pokud jsem to pochopil správně, emigranti jsou též účinkující, zřejmě včetně členů kapely. Nic proti tomu, koncept je to ušlechtilý, jenže těžký zadek kvůli tomu ta vcelku nenápaditá inscenace mít nepřestane. Právě naopak, aktuální vsuvky byly značně retardující.
 |
| Noc v LIsabonu, foto Ute Langkafel |
No a závěrečná Penthesilea zredukovala archaicky působící Kleistovu antickou tragédii na eroticko-mocenský souboj dvou hlavních hrdinů, šmrncnutý pohybovými doplňky (nějak nevím, jak ony občasné tělesné tiky popsat). Ani zde by nedalo velkou práci vypíchnout celou řadu témat, které inscenace otevřela, na jevišti byli dva slavní a nepochybně dobří herci – a přesto jsem se nedokázal ubránit pocitu, že se tenhle mlýnek valnou většinu večera točil naprázdno, vlastně zbytečně.
 |
| Penthesilea, foto Monika Rittershaus |
(Jen zcela na okraj: představení Girl from the Fog Machine Factory mi uteklo, ale soudě podle toho, co sdělovaly tamtamy, hrálo se i v něm v podstatě jen na jedinou, tentokrát pro změnu „kouřovou“ strunu.)
Nemohu si pomoci, ale tohle už nevypadá jako pouhá náhoda. Nejsem znalec německojazyčné divadelní scény a neumím tudíž posoudit, do jaké míry se jedná o odraz tamních aktuálních trendů nebo je na vině nešťastná ruka festivalové dramaturgie. S ohledem na to, že se divadelní postupy šíří z Německa do Česka stejně nevyhnutelně jako ekonomické cykly, doufám spíš v tu druhou možnost.
Festivalové stránky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme