Škorpil: Penthesilea (Schauspielhaus Bochum - PDFNJ 2019)

Potěší jistě pravidelné čtenáře tohoto blogu, zastihnou-li jednoho jeho „katů“ (© Jan Šotkovský) v krajních rozpacích a nejistotě. Věc se má tak: odcházel jsem včera z Penthesiley Schauspielhaus Bochum velmi spokojen a potěšen.

A postupně zjišťoval ve svém okolí (nikoli – upřesňuji pro čtenáře Facebooku – však v tom nejbližším), že jsem asi divná výjimka. Normálně by to byla lákavá záminka k vyvolání polemiky. Problém je ovšem v tom, že vím předem, že bych jakoukoli při prohrál. Nedokážu totiž ani trochu svůj vjem přijatelně vysvětlit, neřku-li pak poctivě a sebevědomě vyargumentovat. Bavilo mne herectví obou protagonistů, bavila mne scéna, zajímal mne příběh Kleistova dramatu, krásně mi zněla němčina a pozoruhodná se mi zdála i lehce taneční stylizace některých gest, která mne jindy dokáže rozpálit do běla. Kde jiní slyšeli jen křik, já vnímal odstínovaný a dynamický projev. Co jiní mají za markýrovaný projev dvou nepřípadných figur prostý jakékoli vášně, já cítil zadržované napětí, rafinovaně tlumené vášně a jedinečnou chemii mezi postavami i jejich představiteli. A kde jiní zívali a dlouze prozkoumávali štuky a lustr měšťanského svatostánku, já nedokázal odtrhnout z jeviště oči a šel s každou další větou.