Do divadla jsem začal pravidelně chodit v roce 1990, když jsem nastoupil do prvního ročníku divadelní vědy FF UK, a kromě několika krátkých mezidobí jsem se snažil celou dobu udržovat přehled o tom, co se v českém divadle děje. Při výběru jsem nicméně nepostupoval tak, že bych se pečlivě probíral starými zápisky, ale volil jsem to, co se mi opravdu usadilo v paměti. Přijde mi to tak spravedlivější. Nikoho, předpokládám, nepřekvapí, že drtivá většina tipů patří výkonům z devadesátých let - byla to pro mě formující léta, která nastavovala i můj kritický metr.
INSCENACE
Ivanov (Divadlo Na zábradlí, rež. Petr Lébl; prem. 15. 4. 1997)
Krobotův Rok na vsi, adaptace vesnické kroniky bratří Mrštíků z roku 1993, vyvolávajicí povznášející, metafyzické pocity, týkající se životního řádu a cykličnosti života, inscenace, která plně odpovídala potřebám Národního divadla - a nebo Léblův opus magnum na prahu jeho Kristových let, dokonale vystihující Čechovovův mix smíchu a pláče (ach ta Suchařípova bezradnost v závěru, když jeho Lebeděv kolem sebe vidí tolik nešťastných a zoufalých lidí!); režisérova zkázněnost a přitom nadále originální nápaditost (lodní kajuta, v níž se hrdinovo drama odehrává)? Z osobních důvodů volím druhou možnost.
ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON
Petra Špalková: Ondina (Ondina, Spolek Kašpar, prem. 15. 9. 1992)
Stává se to jen občas, když máte jasný pocit, že herec a role, kterou splňuje, jedno jsou. Když herec hraje "sám sebe". Sedmnáctiletá (!) živelná, spontánní Petra Špalková jako rusalka se "srdcem na dlani", neschopná pochopit, jak to chodí v říši lidí. Pro mě určující ženský herecký výkon.
MUŽSKÝ HERECKY VÝKON
Ivan Trojan: Oblomov (Oblomov, Dejvické divadlo, prem. 1. 12. 2000)
Mám rád typ herectví, jaké předváděl Jiří Ornest nebo jaký je dnes vidět v Dejvickém divadle v případě Jaroslava Plesla, Miroslava Krobota. Či Ivana Trojana. Navenek klidné, jakoby nezúčasněné, "podladěné", u nějž to podstatné - zdá se vám - je skryto pod povrchem. Kolik jenom diváků se dokázalo s tímhle citlivým Oblomovem, pro něhož krédem bylo "nevadit a nezraňovat", ztotožnit? Mnoho. I já.
DIVADLO
Dejvické divadlo
Dejvické divadlo, otevřené nedlouho po listopadové revoluci, zažilo dvě éry: Bornovu (která následně pokračovala v rámci Divadla v Dlouhé) a Krobotovu. Příslušel-li by té prvé epiteton hravá, stala se druhá, v mých očích, reinkarnací "zlatých šedesátých", Činoherním klubem šedesátých let "tady a teď". Zajisté díky vynalézavému vedení i režírování Miroslava Krobota, ale také zásluhou herectví souboru - zbaveného okatého psychologizování, pracujícího s náznaky a jemně nuancovanými detaily, vzájemně dokonale sladěného. Zde ještě žije divadlo (držící krok s dobou), které je plně postavené na hercích!
NEJLEPŠÍ POPRVÉ UVEDENÁ ČESKÁ HRA
Petr Zelenka: Příběhy obyčejného šílenství (uvedlo Dejvické divadlo, prem. 16. 11. 2001)
Jako dramatika nejbližšího svému srdci bych jmenoval Reného Levínského, jeho druh specifického i výlučného (intelektuálního) humoru mi prostě plně konvenuje; Petr Zelenka je ale svrchovaný dramatik, dokonale ovládající řemeslo - a jeho Příběhy obyčejného šílenství (jakožto jistá varianta filmových Knoflíkářů) byly hrou, která přesně vystihla ducha doby.
SCÉNOGRAFIE
Egon Tobiáš (scéna): Sestra Úzkost (uvedlo Dejvické divadlo, prem. 13. 5. 1995)
Mám už tu pro mě nejpoetičtější Pitínského inscenaci zcela v mlze, ale silný, magický zážitek z Tobiášovy černobílé (?) scény s jeho typickou výtvarnou linkou si stále držím.
HUDBA
Na konkrétní hudební zážitek si nevzpomenu, ale jistě bych mohl jmenovat nějakou scénickou hudbu Vladimíra Franze, která výrazně (tak jako například hudba Zdeňka Lišky ve filmech) spoluutvářela charakter inscenace.
TALENT
Petra Špalková
Talent, jaký se rodí jednou za velmi dlouhý čas. Přirozené, intuitivní, energické herectví. (Škoda, že se herečka v Národním divadle poněkud vytratila a dnes dává přednost filmu či komerčnímu divadlu.)
ZÁŽITEK ZE ZAHRANIČNÍHO DIVADLA
Jak se Vám líbí (Cheek By Jowl - uvedeno na Mezinárodním festivalu Divadlo 1993)
Vzpomínám, jakým zjevením pro nás bylo uvedené představení na tehdejším plzeňském festivalu. Jaké nenucené, přirozené, hravé herectví oproti našemu, ukoptěně psychologicko - realistickému!
NEJVĚTŠÍ UDÁLOST
Stávající pražská divadelní síť. Její bohatost, šíře, různorodnost. Podoba, o jaké se mi ani nesnilo. Já vím, že se vedou debaty o způsobu jejího financování; a vím, že nemá vrcholy, které by dosahovaly mezinárodní reputace - ale i tak. Těch možností, které každý večer potenciální návštěvník pražského divadla má - to je k neuvěření.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme