Jeho hrdinky (zde sestry Magdalenu a Kateřinu) vsazuje do jedné dramatické situace (umřel jim otec a ony se scházejí v jeho bytě), kterou následně obohacuje o moment překvapení (do bytu přijde muž, který se prohlašuje za jejich bratra), a kolem toho pak nejrůzněji krouží prostřednictvím živě a pregnantně napsaných dialogů i monologů, které - jen jakoby mimochodem - nahlížejí zvolené téma (zde nejistoty obrazu blízkého člověka, který si v sobě neseme). Její hra je nikoli prokomponovaným a pevně sceleným, nýbrž otevřeným útvarem, který je pro inscenátory možností, pobídkou k scénickému dotvoření. Radová - řekl bych stručně - ví, jak psát pro divadlo a jak nenuceně otevírat důležitá témata.
Zatímco však nastudování Thelmy a Selmy Jiřího Ondry oplývalo lehkostí, resp. odlehčeností a elementární divadelností (kdy režisér vybudoval k textu vlastně paralelní divadelní plán) a téma hry se mu přitom dařilo zpřítomnit, je inscenace DIX: po tátovi Ewy Zembok ztěžklá a svou neuspořádaností doslova zmatená. Režisérčin přístup je principiálně realistický: popisný, dává si záležet na vyhrávání detailů, a Zembok tímto způsobem vede i herce - realistická študýrka Kristýny Frejové jako Magdaleny s jistým psychologickým "tikem" toho budiž nejpádnějším (a odstrašujícím) příkladem.
Výsledkem zvoleného přístupu je, že Zembok Radové text doslova zalehává, utlačuje, odebírá mu jeho charakteristou lehkost - tak vlastně příznačnou pro "Fričovu generaci", k níž svou poetikou Radová patří. Pod rukama Zembok se Radové hra mění v toporné komediální psychologické drama, které by klidně mohlo být hráno na studiové scéně Divadla na Vinohradech... Jak ale nepřípadné pro A studio Rubín!
Škoda.
Premiéra 10. ledna 2020. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 24. 1 v Lidových novinách (k přečtení zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme