Švejda: Jezero (A studio Rubín)

Lucie Ferenzová netlumočí jadrně obrazivý román Bianky Bellové prostřednictvím lineárního vyprávění (což by ostatně při charakteru románu byl i, obávám se, předem ztracený boj), nýbrž jako sérii dramatických výkřiků, usilujících postihnout tresť klíčových zastavení hlavního hrdiny Namiho. Snaží se přitom o to, aby "výkřiky" měly svébytný divadelní ráz, aby působily "neurvale", "punkově" (nejsem si ale úplně jistý, zdali tahle "punkovost" přesně odpovídá syrovosti předlohy, zdali není poněkud jiného charakteru).

Mnohým z divadelních "zkratek" nelze upřít nápaditost (úvodní posezení u jezera, vystižení prostředí dealera Johnnyho jako rapové a house music číslo), některým ano (zhola zbytečné "přerušení" představení odvedením diváků do baru, kde je staticky exponován obraz Namiho seznámení se s hlavním městem) - podstatné se mi ale zdá být, jak moc se Ferenzové daří nějak je provázat a udržet téma (témata) románu.
Myslím, že jednotlivé scény na sebe až příliš strhávají pozornost a stojí spíš jen samy o sobě, že Namiho iniciační cesta "tam a zpět" dystopickou krajinou je dosti nezřetelná (a pořádně se začne vyjevovat až v samotném závěru), zkrátka že té zkratkovitosti a touhy po chytlavé divadelnosti je až příliš. Snaha pojmout Bellové romám svébytně si ale myslím zaslouží ocenit.
Premiéra 30. listopadu 2019. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 24.1 v Lidových novinách (k přečtení zde)