Mikulka: Se prendre (festival Cirkopolis)

Za mořskou pannou na Vinohrady

Bytové divadlo a vůbec různé domácí kulturní akce zažívají v posledních letech nenápadnou renesanci. Doma se dá samozřejmě uspořádat ledacos, ale bytový nový cirkus, to je opravdové novum. Tedy alespoň pro mne. V rámci festivalu Cirkopolis si lze tohoto nezvyklého jevu užít v nejmenovaném měšťanském prvorepublikovém bytě kousek od Míráku (a to denně až do příští soboty).



Kanaďané Claudel Doucet a Cooper Lee Smith pojmenovali svou inscenaci Se prendre, tedy zhruba „sbližovat se“, a opravdu je to dílko ze škatulky, které se v činohře říkává vztahovka. Dvojice se nesměle, váhavě a trochu dýchavičně ohledává, sbližuje a pak s různými zádrhely spolupobývá. V tomto smyslu nic mimořádně překvapivého, podstatnější je, že inscenace dokáže proměnit v hlavní přednost to, co bývá v novém cirkusu častým kamenem úrazu: párová akrobacie není pouhým sledem efektních čísel, ale především výrazovým prostředkem. Nevypráví se sice jasně srozumitelný příběh ale příběh tu tušit lze - a hlavním nositelem emocí je právě fyzická akce. Vše umocňuje to, že diváci mají peripetie jednoho vztahu doslova před sebou, v nezvykle intimním, nedivadelním prostředí.



Oba performeři přitom dokazují nejen technickou zdatnost, ta se ostatně na této úrovní předpokládá, ale také cit pro rytmus, schopnost pracovat s atmosférou a navíc i velmi slušnou dávku smyslu pro humor a absurditu. Hned v úvodní, ryze akrobatické scéně (celkem jich bylo pět, každá v jiné místnosti) se pouštějí do stále komplikovanějších interakcí, což doprovázejí stále cílenějším otázkami: Jaké je tvé telefonní číslo? Máš bratra? Máš rád rostliny? Věříš na mořské panny? Přičemž dojde nejen na rozechvělé „stoupání vzhůru po těle partnera“, ale třeba i na chůzi po stropě nebo jiné radovánky tohoto typu.



Svůj význam mělo i přitakání na poslední zdánlivě nesmyslnou otázku. Aniž by to bylo výslovně řečeno, klidně to mohl být i příběh mořské bytosti (nebo bytostí) tohoto druhu: hned následující scéna založená na pomalých plavných pohybech se odehrávala v pokoji plném prosvěcovaného dýmu, později došlo dokonce i na výstup ve vaně s vodou. A celé představení skončí tím, že performeři - oblečení pouze do plavek - pobíhají venku po ulici mezi zmatenými chodci a nevěřícně zírajícími řidiči.



V každém případě: Se prendre není pouze kuriozitou či praktickým důkazem, jak nezvyklé podoby může současný cirkus nabývat, ale plnohodnotnou komorní inscenací. Výsledkem je zážitek, který si nijak nezadá s tím, co nabízejí hvězdy, za kterými se v Praze chodívá do šapitó na Letnou nebo na smíchovskou náplavku. Další zářez na beztak už docela úctyhodně rozryté dramaturgické pažbě festivalu Cirkopolis.

více informací zde
foto David Konečný