Švejda: Koncové světlo (Národní divadlo - Nová scéna)

Fričovo a Tošovského Konečné světlo začíná smrtí ženy, po níž následuje její putování kamsi (za asistence "nadpozemských" bytostí). Putování Tošovský (scénář s kolektivem + dramaturgie) vede jako proud meditativní poezie, v němž si vypomáhá citováním nejrůznějších děl - a inscenace se v těchto pasážích velice podobá nedávno uvedenému, tematicky vlastně blízkému Domovu na konci světa Husy na provázku: scénář postrádá jakýkoliv podnětnější nápad, jeho dramatický potenciál je nulový, vše splývá v tok hlubokomyslně se tvářících banalit - a režii nezbývá než vařit vody: tu jen tak ironicky shazuje, tu nasadí chytlavější rastr (prostředí diskotéky, letadla),  tu je efektně obrazoborecká.

foto Patrik Borecký

To nejhorší ale přijde až v okamžiku, kdy tvůrci vyprávění překlopí z individuálního do celospolečenského a hrdinka se de facto stává symbolem naší planety, která vlivem surovinového rabování také prochází jakousi smrtí. Tošovský se tu pustí do angažovaného poetizujícího plkání, které si svou primitivností nezadá s odstrašujícím Proslovem k národu na téže scéně (sotva asi bude náhoda, že i pod ní je podepsán jako dramaturg) - a Fričova režie, která to teprve nyní opravdu pořádně "rozbalí" (pulsuje dunivě hudbou, světly, projekcemi až do jakéhosi surrealistického mixu), to nezachrání.

V závěru se Konečné světlo zase vrátí do intimní polohy - a dospěje k vcelku očekávatelnému homeopatickému sdělení, že "smrtí nic nekončí"...

Uff. Mysleli-li tohle celé tvůrci skutečně vážně, tak potěš pánbůh.
Premiéra inscenace 27. a 28. února 2020. Více informací o inscenaci zde.