Švejda: K jedné scéně z Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland

Zásadní scéna k pochopení režijní tvorby Jakuba Čermáka přijde téměř v samém závěru Happy Endu v hotelu Chateau Switzerland. Je jí "Věčná smrt", ve které je dobrovolně se nabídnuvší divák neosobní ošetřovatelkou položen na nemocniční lůžko, nakrmen (tekutou stravou pomocí lžičky), umyt (ošetřovatelka zjistí, že došlo k pacientově inkontinenci, vysvlékne mu spodní část oblečení, zbaví ho pomocí papírových ubrousků zbytků stolice - rozuměj hořčice, kterou na něj předtím vychrstla - otřením intimních partií těla), oblečen do inkontinenční pleny - aby se o něj následně - tím, že u něj sedí, občas s ním prohodí nějaké slovo, zabývajíc se přitom především sledování svého mobilu - postarala do té chvíle, dokud nezemře (rozuměj, dokud mu přes obličej nepřetáhne prostěradlo).
Scénu lze nazřít dvojím způsobem.

1) Čermák tu egoisticky překračuje etické zvyklosti ve vztahu herec - divák. Manipuluje s divákem, uvádí ho do choulostivé situace, ve které se (pokud nechce zrušit divadelní "rámec") nemá prakticky šanci bránit, vystavuje ho - protože se to děje před zraky ostatních - veřejnému "zostuzení". Je to nevkusné. Každý ať si představí, jaké by to bylo, kdyby se v takové situaci ocitl on.

2) Čermák tento postup nevolí poprvé. Strategii, kdy diváka vtahuje do hry (ba dokonce, kdy na něj převádí nemalou část iniciativy), opakovaně rozvíjí. Divák, který se rozhodl scény aktivně zúčastnit, byl "varován" předchozími výstupy (byť ne tak vyhrocenými), a koneckonců - rozhodl se k tomu dobrovolně. Musí počítat se vším.

Stáří - umírání - smrt jsou nemilosrdné. Staví člověka do situací, s nimiž je konfrontován zcela bez sentimentu. Barbora Šupová takovou Smrt, resp. její "příbuznou", rutinní zdravotní sestru, hraje velice přesně. A že se to děje před zraky veřejnosti? Vybírá si snad smrt, kde vás potká? (Bere se snad někdy v nemocnicích ohled na to, že by člověk potřeboval v jistých chvílích soukromí?)

Tvorba Jakuba Čermáka je cenná právě v tom, jak je režisér schopen posouvat divadelní hranice ("hranice možného"). Jak nutí diváka ostře konfrontovat s něčím, co mu nemusí být příjemné - co ho ale, protože nejde jen o bezúčelné provokování, nutí k zamyšlení. Jak v takové situaci - už ne jako divák, ale "naživo" - budu reagovat já, až se v ní jednou ocitnu.

foto Tomasz Zwyrtek