Mikulka: Festival Regiony 2021 (čtvrtek 24. + pátek 25.6.)

3x Bratislavské bábkové divadlo
Vi.TVOR Praha: Kde budeme bydlet
Plata Company + Mir Theatre: Prefaby

Závěr festivalu byl ve znamení kolísavého počasí a neméně kolísavých zážitků z loutkového divadla. Vlastně nejen závěr, v Hradci je loutek tradičně plno. K vidění byly standardně solidní, ale nijak zvláště pozoruhodné klasiky typu Ronja, dcera loupežníka od pražské Damúzy, Císařovy nové šaty nitranského Nového divadla nebo domácí Kašparův zvěřinec (další představení Draku jsem nestihl, zvlášť R.U.R., což je mi opravdu líto).

Bratislavské bábkové divadlo Zvláštní srovnání nabídla trojice bratislavských titulů. Príbehy sten dosti klopotně sdělovaly obecné pravdy o zdech a potřebě blízkosti, zatímco řiďounká, energie prostá a především nesnesitelně „roztomiloučká“ Tučná princezna nebyla víc, než vyloženým dramaturgickým omylem, který nemá na festivalech co dělat. Skoro se nechtělo věřit, že ten samý soubor o den dřív předvedl nápadité a lehoučké loutkově objektové čarování Neviditelní, které si v řadě momentů nezadalo dokonce ani s obdivovaným Kabinetem zázraků. Mým favoritem se stala hned úvodní scéna, v níž se v akváriu s pěnící vodou pátralo po lochnesské příšeře. Ale pořád se bylo na co dívat.

Kde budeme bydlet Opravdovou smršť energie a neurvalých nápadů ovšem předvedl ve stanu před Drakem pražský Vi.TVOR. Příběh medvěda, kterému přestal vyhovovat jeho starý brloh, sice rovněž nabídl lecjaké užitečné ponaučení, podstatné však je, že to byla zběsilá jízda v nejlepší tradici Buchet a loutek, se spoustou drastických legrácek a okamžitých improvizací, které dokázaly spolehlivě oslovit děti i dospělé. Nic, co by se tvářilo jako „velké umění“, ale pro mne osobně nejpříjemnější překvapení celého festivalu (o inscenaci napíši víc do SADu, takže zde jen takto stručně).

Prefaby A nakonec ještě jedno srovnávání. O Prefabech pražského Plata Company + Mir Theatre se už psalo docela dost, takže nemá valný smysl se zde znovu rozněžňovat nad panelákovými miniaturkami, důsledným využitím banality a drsnou pointou. Srovnání spočívá v tom, že jsem už Prefaby za časů koronaviru viděl: jako stream, a nijak zvlášť mě nenadchly. Naživo byly skvělé. 

Záludnost záznamů divadelních představení totiž nevězí ani tak v tom, že dokážou udělat z dobrého divadla divadlo otravné, ale v tom, že vám dají pocit, že dotyčnou inscenaci víceméně znáte, nebo o ní přinejmenším víte to podstatné. No, a ono se může ukázat, že víte úplné prdlajs. Prostě lunchmeat, jak se zde již více než rok nad záznamy pohoršuje ctěný kolega Škorpil.

Festivalové stránky zde