Mikulka: Festival Regiony 2021 (středa 23.6.)

MDP Praha: Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40
Divadlo Petra Bezruče Ostrava: Mechanický pomeranč
Divadlo X10 Praha: Otcovrah

Faust Přijel Morávek, Klicperovo divadlo bylo poprvé vyprodané. Tedy alespoň od neděle, kdy to sleduji, a alespoň do půlky, jak nařizují covidová pravidla. K vidění byla předpremiéra Suchého Fausta, který měl v Semaforu premiéru roku 1982.

Zážitek to byl rozporuplný. Morávek není režisér, který by uměl (a chtěl) udělat jednoduchou inscenaci, takže přidává spoustu atrakcí, trochu perverzity a taky rámec, ve kterém se převypráví historie Semaforu. Základní příběh a vlastně i smysl věci se v tom efektním hemžení a spoustě převleků bohužel trochu ztrácí. Troufnu si odhadnout, že výrazná inscenační dieta by byla hře tohoto typu velmi ku prospěchu, jenže to už by nebyl Morávek, pro něhož jsou obžernost a efektnost základními režijními principy. Navíc nelze neuznat, že tentokrát se Morávek vlastně docela držel – alespoň na své vlastní zvyklosti - a že docela rozevláté je to už od Suchého.

Tím však otazníky nekončí. Suchého poeticky laškovné žertování postupem doby dost zestárlo (poněkud omšele působilo už na začátku osmdesátých let) a Havlíkova hudba se bohužel nemůže rovnat tomu, co psával Šlitr. Což se v přímé konfrontaci potvrdí kdykoli je do inscenace implementován úryvek nějaké starší písně. (Jen kdyby se tu s tak příšerně srdceryvným prožitkem nepokládali do písně Jó, jo jsem ještě žil.) Celý soubor je nicméně výborný, zpívá se a hraje suverénně, což je v podobných případech velmi nesamozřejmým nakročením k úspěchu. S ohledem na to, co jsem od Morávka v posledních letech viděl, je tak Faust spíš příjemným překvapením.

Mechanický pomeranč Dramaturgyně a autorka adaptace Lenka Havlíková s režisérkou Terezou Říhovou se do Burgessova románu pustily zostra. Vyvázaly příběh mladistvého násilníka (a jeho problematické převýchovy na osobu neschopnou dopustit se zla) z dobového kontextu a zbavily se prakticky všech realistických prvků. Výsledkem je inscenace hodně stylizovaná, vypjatě groteskní, v násilnických scénách cynicky hravá a ironická. Místo mlácení, řezání a znásilňování se dokonce občas tančí.

Podstatný posun ale přijde v závěru: reprezentant společnosti, která bojuje proti zlu omezením osobní svobody, je vyveden jako zcela konkrétní karikatura Andreje Babiše. Úplně na konci se jakýmsi Babišem stává i sám mladistvý zločinec, který v sobě znovu najde schopnost páchat zlo. S oběma dámami bychom se asi shodli na tom, že Babiš je odpudivá figura, ale obávám, že jejich extrapolace Mechanického pomeranče přichází s trochu triviálním krátkým spojením. Na první pohled sice vypadá efektně, jenže banalizuje jak téma svobody, obsažené v předloze, tak celý shluk komplikovaných otázek, spojených s tím, že se na pozici českého premiéra vyšvihl demagogický oligarcha s podivnou minulostí.

Otcovrah Původně jsem o téhle inscenaci vůbec nechtěl psát, už jen proto, že jsem musel (z důvodů zcela nedivadelních) odejít chvíli před koncem. Ale když jsem si přečetl vlídné hodnocení od kolegy Dubského (tady), jednoduše mi to nedá.

Tak pubertálně působící dílko jsem totiž už dlouho neviděl: jednotvárná dvouhodinová stížnost na to, jak je svět strašný, všichni okolo hloupí, přízemní, bezcitní atd. Což je pro jistotu znázorněno i pomocí vizuálního zkarikování postav (třeba absurdně vycpaná postava slepicovité matky). Režisér vede herce k neměnné, prvoplánově průhledné poloze a sám se vybíjí v křečovitě působích (protože zcela samoúčelných) provokacích. Třeba když se Vojtěch Hrabák svlékne a vydá se do hlediště objímat diváky. Na webu X10 lze u Otcovraha mimo jiné najít slogan „Young adult. Radikální.“ No tak určitě…

Festivalové stránky zde
Autoři fotografií: Patrik Borecký (Faust), Lukáš horký (Mechanický pomeranč), X10 (Otcovrah)