Škorpil: Diktátor (Městská divadla pražská v Azylu78)

Filip Březina zručně napodobuje Charlie Chaplina v obou jeho rolích ve slavném filmu Diktátor. Což tedy nemyslím jako pochvalu. Ano, výkon je to svou kvantitou obdivuhodný, ale víc než perfektně nazkoušená nápodoba z něj nejde. Což je bohužel patrné, třeba když na jeviště vstoupí jeho kolega Martin Donutil v roli velitele Schultze nebo Ivana Uhlířová jako Napoloni, přestože oba vynakládají mnohem méně zjevné námahy. Smutné ovšem je, že kromě Březinova výkonu – opakuji, že množstvím převleků i porcí textu a „herního času“ respektuhodného – inscenace už nic víc nenabízí. V kulhavém tempu se šine scénu za scénou až k závěrečnému Chaplinovu obecně humanistickému poselství, přičemž zrcadlí slabiny a dobovou naivitu předlohy. Dojde na zbytné výjevy, mezi něž lze řadit i repliky tance se zeměkoulí či neméně proslavenou holičskou scénu. Nemluvě o výstupech z ghetta připomínajících svou povšechnou atmosférou a „rázovitým“ figurkařením spíše studiové televizní pohádky.
Je zcela nejasné, co si s Diktátorem počít dnes a proč se Městská divadla rozhodla titul uvést. Objevuje se pár aktualizačních náznaků, kdy třeba hynkelovské kříže nahrazuje znak hashtagu, milice nosí znak biohazardu nakonec se objeví zavěšené podmořské miny, vzdáleně připomínající – ale proč? - koronavirus. Dál se však nikdy nejde. Snad z opatrnosti. A propos milice: Židé terorizovaní trojicí žonglujících tanečníků v mikinách jsou, obávám se, za hranicí sebeparodie. A bezradnost jejich výstupů, kdy všichni na jevišti markýrují strach a hrůzu (čemuž občas zdatně sekunduje promítaný oheň jak z filmové Lídy Baarové) zároveň tak nějak o inscenaci vypovídá nejlépe.




foto Patrik Borecký