Mikulka: Terapie (Dejvické divadlo)

Z posledních dvou dejvických premiér jsem odcházel s dojmy poněkud nesourodými. Zatímco Vina? před měsícem nabídla dvě zcela rozdílně povedené poloviny, ve včerejší Terapii to bylo o poznání komplikovanější: povedená místa se s pasážemi dosti rozpačitými střídají zcela nepravidelně.

Troufnu si odhadnout, že hlavní zádrhel bude asi v tom, že režisér Petr Zuska ve své činoherní premiéře trochu přecenil, kolik toho může jedna inscenace unést. Pokud bychom si chtěli pomoci variací otřepaného lidového moudra, Terapie honí příslovečného zajíce (ať už ho nazveme osobní krizí, vyhořením nebo třeba ztrátou múzy), po tolika polích, že se nezanedbatelná část psů postupně poztrácí a lovci popadají únavou.

Základní situace „k rutinérské terapeutce přijde apatický básník“ se postupně komplikuje skrze zmnožování obou postav (zpočátku formou introspekcí, později už to tak jasné není), používáním promluv v podobě dlouhých citací básní, pohybovými vsuvkami, hudebními vsuvkami, groteskně loutkovitými vsuvkami, zjištěním, že ti dva jsou manželé, přehozením toho, kdo je terapeut a kdo pacient, příchodem dalšího manželského páru zralého na terapii a tak podobně. Vše se přitom nevyvíjí lineárně ale v neustálých krouživých repeticích, aniž by ovšem bylo zřejmé, jaký má celé to kroužení smysl (což by konec konců tolik nevadilo) a aniž by představní mělo výraznější tah a tempo (to naopak vadí docela dost).

Jak už to v podobných případech bývá, nejlépe dopadly ty „nejobyčejnější“, tj. činoherně pojaté scény, ve kterých jsou si účinkující bezpečně jisti v kramflecích. Recitace vyznívala trochu neústrojně a pokusy o pohybové kreace se v podání neškolených činoherců často posunovaly na hranu vážného a parodie, čert ovšem suď, kdy to byla parodie záměrná a kdy spíš ne. Svépomocně odehrané hudební vsuvky nepřesáhly úroveň jednoduchého amatérského muzicírovaní; hraje se obligátní Kryl, několikrát zazní hořkosladká Ukolébavka a bohužel i kýčovitá Nevidomá dívka (čekal jsem na záblesk nadhledu, ale marně).

V souhrnu lze víceméně zopakovat to, co bylo v souvislosti s Dejvickým divadlem v posledních letech řečeno vícekrát. Nelze neocenit odvahu, s jakou se soubor pouští do prozkoumávání teritoria, které mu z podstaty věci není vlastní. Zároveň ale nelze nevidět, že v Terapii dejvičtí narazili, stejně jako třeba v případě novocirkusové Honey, na meze svých technických schopností, a režii se nepodařilo přijít na způsob, jak si s tím kreativně poradit (samotní herci jsou v tom, myslím, nevinně). Činohra, pohybové divadlo, hudba a recitace si tu tak spíš překážejí, místo toho, aby se navzájem obohacovaly či inspirovaly.

více o inscenaci zde
o Terapii budu mluvit v Mozaice ČRO (v pátek 22.10. po třetí hodině)
foto Hynek Glos