Vyhmátnout jádro hry a nalézt v něm téma, které rezonuje s osobním (a zřejmě i generačním) pocitem z dnešní doby - to se daří Janu Fričovi v jeho režii Gorkého Vassy Železnovové. Inscenaci určuje základní (drtivý) pocit nesnesitelnosti, který prostupuje prostředí rodiny Železnovových - a teprve na jeho pozadí se odvíjí samotný děj Gorkého hry.
Je to od Friče trochu riskantní krok - postavit inscenaci na jednom, vlastně statickém pocitu. Daří se mu jej budovat prostřednictvím různých abnormalit, kterých se postavy dopouštějí, pomocí zneklidňující, hypnotické hudby (Jakuba Kudláče), a celkové podchlazenosti - zvláště v hereckém projevu, kdy účinkující své repliky pronášejí ponejvíce zcela nezúčastněně, k čemuž jim vydatně pomáhají mikroporty. Atmosféra chladu, rozkladu a rozpadu mi připomněla Omerzův Rodinný film či Viscontiho Rodinný portrét.
Po zhruba hodině začne energie inscenace slábnout, chlad zprostředkovávaný především použitím zmiňovaných mikroportů přeci jenom způsobuje, že mezi jevištěm a hledištěm jako by stála jistá čtvrtá stěna. Se začátkem třetího dějství, po Zacharově smrti, kdy dochází k posunu v charakteru příslušníků mladé generace, se ale inscenace zase zvedne - a s tím se i akcentuje Fričovo zdá se osobní téma, které ve hře nachází: nevratného poznamenání potomků svými rodiči, to, že i my (naše generace) přebíráme vzorce chování našich rodičů - a jak potom chceme dělat svět lepším (jak potom chtějí být Vassiny děti a jejich manželky lepší, když je Vassa celý život drtila), když se chováme stejně. Frič tuto skutečnost zdůrazňuje zejména "dopsáním" závěru, kdy Anna s Ludmilou Vassu zavraždí.
Z Fričovy práce vane skepse, hoře, podobné jako v jeho BurnOut aneb Vyhoř!, Návštěvě či Misantropovi. Jde o pozoruhodnou inscenaci.
Premiéra 27. a 28. října 2021. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 2. 11 v Lidových novinách (k přečtení zde).
Foto Patrik Borecký
Po zhruba hodině začne energie inscenace slábnout, chlad zprostředkovávaný především použitím zmiňovaných mikroportů přeci jenom způsobuje, že mezi jevištěm a hledištěm jako by stála jistá čtvrtá stěna. Se začátkem třetího dějství, po Zacharově smrti, kdy dochází k posunu v charakteru příslušníků mladé generace, se ale inscenace zase zvedne - a s tím se i akcentuje Fričovo zdá se osobní téma, které ve hře nachází: nevratného poznamenání potomků svými rodiči, to, že i my (naše generace) přebíráme vzorce chování našich rodičů - a jak potom chceme dělat svět lepším (jak potom chtějí být Vassiny děti a jejich manželky lepší, když je Vassa celý život drtila), když se chováme stejně. Frič tuto skutečnost zdůrazňuje zejména "dopsáním" závěru, kdy Anna s Ludmilou Vassu zavraždí.
Z Fričovy práce vane skepse, hoře, podobné jako v jeho BurnOut aneb Vyhoř!, Návštěvě či Misantropovi. Jde o pozoruhodnou inscenaci.
Premiéra 27. a 28. října 2021. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyšla 2. 11 v Lidových novinách (k přečtení zde).
Foto Patrik Borecký
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme