Mikulka: Zdeněk Adamec + Sebeobviňování (Divadlo Na zábradlí)

Nedělejte ze mě blázna...

Je to asi jen náhoda, ale i tak: během dvou měsíců jsem viděl už třetí inscenaci pojednávající o spektakulární sebevraždě. Po Planu v ostravském Studiu G a Rauově Rodině došlo na Handkeho Zdeňka Adamce v Divadle Na zábradlí. V prvním a třetím případě se jednalo o veřejné sebeupálení, ve druhém a třetím jde o činy, které šokují především svou nemotivovaností.

Přiznám se, že jsem hru předem neznal a šel jsem do divadla s obavami, jestli dodnes nevysvětlenou sebevraždu osmnáctiletého studenta z Humpolce nevyužijí Peter Handke s Dušanem Pařízkem k agitce proti bezcitnosti (kapitalistického) světa. Naštěstí se inscenace vydala směrem přesně opačným: hraje se primárně o nepochopitelnosti činu, neproniknutelnosti kontextu a navíc i o nemožnosti zaujmout k věci jasné stanovisko.

Témat i motivů se během večera vylupuje celá řada, inscenace však zcela záměrně těká a brání se přímočaré interpretovatelnosti. Dokonce ani závěrečné zvolání „Prosím, neudělejte ze mě blázna!“ nezní tak docela přesvědčivě a přesvědčeně. Jako koncept to určitě není marné, stejně jako na Rodině jsem se však i tady po celou dobu představení nedokázal zbavit trochu nepříjemného pocitu, že se tu vlastně děje něco eticky problematického. Že si tvůrci tančí své vlastní tanečky nad hrobem, který by bylo skoro lepší nechat v klidu, že nevysvětlenou tragédii Zdeňka Adamce (a konec konců i jeho rodiny) zneužívají jako efektní téma. A že kromě podtržení všeprostupující nejistoty vlastně neřeknou nic tak zásadního, aby bylo bezezbytku opodstatněno cosi jako pomyslné „rušení klidu mrtvých“. Samozřejmě, žádný bulvár, ale stejně.

Pochybnosti se naopak nevznášejí nad tím, jak dobře zahráli dvojjedinou postavu dohadujících se mužů Stanislav Majer s Martinem Pechlátem (což jde samosebou i za režisérem, dodávám pro jistotu). Směs ironie, vážnosti, cynismu, patosu i parodovaného patosu byla dráždivě neuchopitelná a zároveň zábavná - a to způsobem, při kterém nezbývá, než se stydět za to, že se vůbec smějete (pokud tedy onen smích tzv. „nezamrzá na rtech“).

P.S.
O druhé polovině večera, která se odehrávala v Betlémské kapli a jejíž jádro tvořilo Handkeho Sebeoviňování, by naopak bylo nejlepší úplně pomlčet. Mnohomluvné tirády, ve kterých autor komplikovaně vykládá, jak moc se cítí výjimečný a jak moc opovrhuje konvencemi (sdělované prostřednictvím střídavé německo-české recitace a projekcí textů) patrně budou k nepřečkání i v případě, že se podaří Betlémskou kapli vytopit o poznání lépe než při premiéře.


O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 7.12. po druhé hodině
fotky KIVA