Švejda: The Legend of Lunetic (Divadlo NoD)

Upozorňovat Janka Lesáka a Natálii Preslovou (oba roč. 1989), strůjce inscenace The Legend of Lunetic, jakož i publikum, které se bude předpokládám rekrutovat zejména z jejich generačních vrstevníků, že devadesátá léta nebyla jenom Ivan Jonák, Tereza Pergnerová nebo boy band Lunetic, o jehož vzestupu a pádu se tu na pozadí atmosféry devadesátých let hraje, by myslím bylo zbytečné; v tomto směru inscenace dost dobře odpovídá dnes (u posthusákovských dětí) převládajícímu diskursu devadesátek jako doby, která "může za všechno" (či alespoň za mnohé) - a snad jen v samotném závěru, kdy zazní, že toto (rozuměj "legenda Lunetic") by se později nemohlo stát, lze vycítit, že devadesátá léta nebyla jen obdobím plným bizáru a špatnosti. O to v tomto kusu ale popravdě řečeno ani nejde. To není jeho meritem.

Inscenace stojí na vyvolání "emocionální stopy" v paměti, jež se pojí s mládím této generace. Děje se to jaksi dvojdomě: jednak se uvedená léta (i samotná kapela) vnímají z odstupu - ironicky, parodicky; a jednak se tu (zcela pochopitelně) hraje na strunu nostalgie - naše mládí přeci nejde jen ironicky odmávnout (každá generace, chtělo by se tu říct, má zkrátka svoje devadesátky).
Na základě této dvojdomosti vznikl ovšem (přinejmenším, zopakuji, pro vrstevníky tvůrců) výsostně chytlavý materiál: publikum řičí smíchy po každé signifikantní evokaci devadesátek (stačí mu jen naznačit a za herce samo dopovídá), nechává se strhnout nasládlostí písní Luneticu a dalších chlapeckých skupin těch let (fenomén kýčovité, "srdce lámající" hudby je ostatně sám o sobě dostatečně přitažlivý). Výsledkem je docela jednoduše - hit.
Divadlo NoD je dnes, troufnu si zobecnit, obdobnou generační platformou mileniálů jako A studio Rubín. Mainstreamovější a odpočinkovější, ale obdobnou. Je dobře, když jsou divadla takto zřetelně vyprofilovaná. 
Premiéra 27. listopadu 2021. Více informací o inscenaci zde.