Mikulka: Kráska a zvíře (Národní divadlo)

Ó, měj mě ráda…

Je to zvláštní, ale nikoli úplně nová zkušenost. Číst si dobře vypravený divadelní program s řadou chytrých statí, v nichž se členové inscenačního týmu (plus mnozí jiní) vyjadřují na konto příslušné inscenace. Je jasné, že o své inscenaci přemýšleli a diskutovali, a že to nebyly úvahy banálně prvoplánové. Je tu ale drobná potíž. Najít odraz všech těch úvah v příslušné inscenaci je skoro nemožné. Dokonce i když díky četbě programu víte, co hledáte.

Nemohu si pomoci, Špinarova Kráska a zvíře mi ze všeho nejvíc připomínala cosi jako nešikovně provedený muzikál bez hudby. Dutá a laciná snaha o přepjatou hrůznost či srdceryvnost (končící nezáměrnou směšností) se střídala s pasážemi triviálně legračními (ty naopak směšné moc nebyly). Plus prvoplánové, čistě vnějškové herectví bez jakýchkoli valérů, ať už v oboru komickém či vážném. A ten pozapomenutý termín „obor“ používám zcela záměrně.

 Trochu konkrétněji. Cirkusový rámec provedený jako to úplně nejočekávatelnější, zcela obecně rozverné skotačení a předvádění se typizovaných cirkusových postaviček. Dvě mladokomicky protivné sestry (Magdaléna Borová a Pavlína Štorková byly nakonec vzdor prefabrikované komice z celého večera nejsnesitelnější, navíc dobře zpívaly). Neochvějně unylá Kráska Anny Fialové. A především absurdně vymaškařený David Prachař jako pateticky chroptící Zvíře obklopené družinou černých stínů (obzvláště kuriózní bylo Prachařovo neustálé máchání mechanickou rukou způsobující „děsivé“ reprodukované zahřmění). A to vše pořád dokola, s podivnými dějovými poskoky - až do závěrečného kýčovitě dojemného pěveckého čísla všech zúčastněných.

Pamětníci mohou při této příležitosti zavzpomínat. Prvním Špinarovým titulem v historické budově ND byla Manon Lescaut. Inscenace sice nehluboká, v lecčems problematická a líbivá až na hranici kýče - nicméně provedená jako suverénní moderní divadlo „pro celou rodinu“; s výtvarným šarmem, solidní i po herecké stránce. Po šesti letech od premiéry Manon Špinar s šéfováním činohry Národního divadla končí. Ve své poslední sezóně přišel s kusem, který po nedávném stažení Manon cílí na podobnou diváckou skupinu. Srovnání je to však neradostné: problematické aspekty zůstaly, pozitiva se vytratila kdesi po cestě.

Více informací o inscenaci zde
foto: Petr Neubert