Škorpil: Galapágy (Městská divadla pražská - Komedie)

 O zajících a pěnkavách a mozku a želvách a terejích a genech a válce a...
Někdy se zkrátka nelze vyhnout otřepaným rčením, jako třeba tomu o honění mnoha zajíců naráz. Jistě že tradičně mnohovrstevnaté romány Kurta Vonneguta samy nahání nejednoho zajíce, ale kniha není divadlo a naopak. Byť je inscenace Galapág bezmála dvouhodinová, nemá z principu šanci šíři a rozlet Vonnegutovy předlohy obsáhnout. Ani by se o to neměla pokoušet.

Jsem poslední, kdo by volal o „jasném poselství“ a „ideovém vyznění“, ale přeci jen bych byl uvítal jasnější sdělení „o čem se hraje“. Tedy sdělení přesahující obecná – vonnegutovská - poznání o marnosti lidského rozumu („ten úžasný mozek“), nebezpečí ideologií (jakkoli původně dobře míněných) a fanatismu (nestranického a – opět – původně dobře míněného).
Nebo řečeno jinak, sled víceméně monologů těkajících tu a tam a otevírajících v překotném tempu nesčetnou řadu motivů nejsou jevištním pandánem Vonnegutova kaleidoskopu. Vonnegutův specifický styl psaní se adaptaci vzpírá, ale o to výhodnější by bylo bývalo soustředit se na ducha předlohy, než na její převod. Zkrátka – abych se vrátil k úvodní otřepané metafoře – místo honění mnoha zajíců vytvořit situaci honu na mnoho zajíců. Ostatně situace, neřku-li situace dramatická, je to co Rázusové inscenaci schází. A nelze to omlouvat epičností a pandánem autorského vstupování do textu permanentním vystupováním „ze hry“, včetně – opět již trochu ohraných – „civilních“ dialogů mezi herci. A když už na jakousi situaci v závěrečné pasáži galapážského dobrodružství dojde, je – bohužel – dlouze a dlouho zprostředkována nepříliš divadelní metodou live-cinema.

Foto Patrik Borecký

 

 

 

 

 

 

 

více o inscenaci zde