Škorpil: Všem se nám uleví (Národní divadlo Praha)

Kdybych byl viděl Všem se nám uleví autorky a režisérky Elišky Říhové na její ještě donedávna domovské scéně, totiž DISKU pražské DAMU, dokázal bych ledasco odpustit a nejspíš i pochvalně zmiňoval některé povedené momenty textu (zejména „středový“ trialog) i režie (dotažení motivu krabičky, některé mizanscény). Jenže v kontextu Národního divadla a jako řádná premiéra činohry inscenace ani text zkrátka neobstojí. A to ani jako prezentace nepochybně záslužné aktivity jménem Studio pro nové drama.

Zvlášť ve srovnání s jeho předchozím výstupem Otec hlídá dceru autora Ondřeje Novotného a režiséra Jana Friče (o isncenaci jsem psal zde). Říhová v textu rozvíjí jediný motiv, který je navíc nedramatický, protože postrádá konflikt a situaci: vše se děje z vůle autorčiny a vše se řeší až příliš snadno. O to víc pak vyniknou zbytné ornamenty jako až havlovské (viz Zahradní slavnost) využití nejrůznějších pořekadel a folklórních motivů.

foto Petr Neubert

A obdobně režie nabízí řadu schválností, počínaje zatažením diváků na scénu (a jejich zcela absurdním vyhnáním zpět do jeviště pro závěrečný „akord“), které je nefunkční, protože je nečiní součástí fikčního světa ani scénografického prostoru. Nečinně sledovat dění by klidně mohli ze sedaček či hlediště. (Nemluvě pak o tom, že aby slyšeli vše, co herci říkají, museli by diváci v úvodní „rodičovské“ scéně dost zběsile obíhat kolem jeviště.) Možná by bylo vhodnější a citlivější vyčlenit podobným studiovým a dílenským výstupům zvláštní program a dramaturgii, než je takto rovnou „házet do studené hluboké vody“.

více informací zde
o inscenaci a o celé sezoně činohry ND budu psát v SADu 4/2022