Mikulka: Rej (Národní divadlo)

Schnitzlerův Rej sice po sto letech od svého vzniku ztratil svou skandální auru, pořád je to ale dobrá a různým interpretacím otevřená hra. Erotické domino, ve kterém se setkávají dvojice tak dlouho, až se kruh uzavře, lze vidět jako komedii mravů, cynickou hříčku, pornografickou taškařici, ale taky třeba jako hru kritickou vůči moci peněz i nerovnému postavení žen a mužů. Francouzský režisér Arthur Nauzyciel byl při svém pražském hostování ještě ambicióznější: jeho inscenace chce být obrazem starého světa, hroutícího se s nástupem „nových pořádků“, tedy konkrétně nacismu.

Potíž je v tom, že reálný výsledek této ambici (o níž se lze dočíst v programu), tak úplně neodpovídá. Atmosféra je ponuře snová, tempo výrazně zpomalené - a jeden má tak až nebezpečně moc času přemýšlet o tom, jestli se za všelijakými symbolicky vyhlížející akcemi podpořenými skoro nepřetržitě znějící temnou hudbou skutečně skrývají tak mocné hlubiny, jaké se tvůrci snaží naznačit, nebo se spíš jedná o pouhé vršení hlubokomyslně se tvářících efektů. Třeba když se ženy opakovaně staví do „ukřižované“ pozice nebo když na závěr všichni aktéři velmi pomalu nasedají do tramvaje a ta s nimi v kouřovém oparu odjíždí kamsi dozadu.

Mimochodem, nápad hrát před pozadím tvořeným velkým nákresem Speerova vzorového nacistického města není vůbec marný - jenže tohle sdělení, obávám se, reálně doputuje asi jen k těm, kdo si ho najdou v programu (za sebe přiznávám, že jsem si myslel, že se nejspíš jedná o jakýsi starší plán Vídně).

 

Poněkud nezáživné představení částečně zachraňují herci, příznačně především v těch scénách, ve kterých režie trochu povolí a nechá je relativně „normálně“ rozehrát Schnitzlerovy ironické a jedovatě vypointované dialogy. Vše nicméně nemilosrdně válcuje monotónní pomalé tempo, okázale ponurá nálada a minimalistické aranže. Neustálé kroužení dvojic kolem sebe a refrénovité erotické tance rozrůstajícího se sboru byly po nějaké době už téměř iritující. Z výsledku lze odhadnout, že Nauzyciel patrně vše držel pevně v rukou a pečlivě narežíroval každý krok. Výsledkem je inscenace tzv. čistá, elegantní a přesná, jenže zároveň i trochu ubíjející.

P.S. Kvůli nemoci se všechna první představení hrála pouze s devíti herci. Petr Vančura musel být ve dvou úvodních výstupech nahrazen reprodukovaným hlasem, což samozřejmě věci nepomohlo.

více informací zde
foto Petr Neubert