Dubský: Ostravar (pátek 2.12.)

Zakázanou krajinou (Studio G)

Švejkův návrat (Komorní scéna Aréna)

Bratři Karamazovi (Divadlo Petra Bezruče)

Zakázanou krajinou (Studio G)

Režisér Pavel Gejguš a dramaturgyně Markéta Bocková se v další off programové inscenaci pokusili na divadelní prkna přenést pestrý životní příběh francouzské cestovatelky Alexandry David-Néel. Vystačí si přitom s minimalistickými prostředky – stupňovitá scéna, jednoduché kostýmy a pár rekvizit. Tématem se stává hledání životní cesty, kterou si každý musí prošlapat sám i navzdory nepřízni okolí. V druhém plánu tak inscenace vypráví i o nezlomnosti lidského ducha.

 

Přes 14 let putování po Asii komprimují tvůrci do nejslavnější cesty hlavní hrdinky – se svým průvodcem (a později adoptivním synem) Yongdenem se v přestrojení za žebráky vydali přes horské průsmyky do tibetského města Lhasa, v té době pro cizince zapovězeného. Právě ztvárnění onoho putování mi však přišlo jako nejslabší část představení. Působilo zbytečně kašírovaným dojmem, cesta zasněženým průsmykem nebo pád do propasti se zkrátka na divadle předvádějí obtížně.

Mnohem lepšího vyznění dokázali tvůrci dosáhnout dialogy, v nichž se utkávali Miroslava Georgievová jako Alexandra a Ondřej Brett v roli jejího manžela Philippa. Mystickou atmosféru a vůni dálek se paradoxně nejlépe povedlo evokovat hned na začátku při vstupu diváků do sálu, kdy na jevišti sedí Dorota Hořanská s maskou démona na hlavě, vedle ní hoří kadidlo a vše doprovází meditativní hudební podkres. Ostatně taneční role Hořanské, která představuje personifikovanou Smrt, je herečkou uchopena velice zdařile. Téměř bez mimiky, jen místy až akrobatickým způsobem se pohybuje po scéně, občas na chvilku zmizí do kouta, ale přítomná je neustále. Působí zároveň nebezpečným i vzrušujícím dojmem, ostatně jako celý život David-Néelové.



Švejkův návrat (Komorní scéna Aréna)

Nová hra Tomáše Vůjtka zachycuje krátký výsek ze života spisovatele Jaroslava Haška, konkrétně období, v němž psal román s titulní postavou Josefa Švejka, jenž se objevil už v jeho předválečném díle. Vůjtek tematizuje Haškovy problémy po návratu z Ruska, kde od legionářů zběhl k bolševikům a dělal rudého komisaře, i vystřízlivění z okouzlení komunismem. Větší důraz je však kladen na osobní život, kde je akcentován jeho bigamický vztah ke dvěma ženám – manželce Jarmile, s níž měl syna, ale se kterou dlouhodobě nežil, a Šuře, kterou si přivezl ze sibiřské anabáze. Nejvíce prostoru ovšem dostává Haškův alkoholismus, který je v inscenaci zobrazen jako činitel zcela ovládající spisovatelův život.

Vůjtek Haška nijak neglorifikuje, představuje ho jako sobeckého a chybujícího člověka. Řadu podstatných motivů z jeho života vynechává (třeba politickou angažovanost), většina scén se odehrává v lihovém oparu, postavy mají pár promile pod kůží a herci jsou vedeni k tomu, aby opilost markýrovali velmi důrazně. Vidíme tak plno krkolomných pádů, opileckého blekotání a pořvávání. Nutno podotknout, že to po čase začne být poněkud únavné, byť Josef Kaluža v hlavní roli dokáže dát neustále opilému Haškovi pevné charakterové rysy, spisovatelovu kreativitu i lidskou nízkost dokáže výborně zdůraznit ve scéně, kdy postupně lže oběma svým ženám a slibuje jim, jak už má zájem jen o jedinou z nich.

Silné ženské postavy Haškových manželek v inscenaci Ivana Krejčího vynikají. Perfektní je hlavně Tereza Cisovská jako Jarmila. Ta sice ztvárnila typově velmi podobnou roli v Panu Einovi, ovšem bez toho, aby se opakovala nebo vykrádala sama sebe. Alena Sasínová-Polarczyk je jako Šura živel, rozhodne se o Haška starat i přes příkoří, kterého se jí dostává.



Bratři Karamazovi (Divadlo Petra Bezruče)

Aniž bych chtěl jakkoliv dehonestovat ostatní viděné inscenace, bezručovská adaptace Bratrů Karamazových ostatní kusy letošního Ostravaru výrazně převyšovala.

 

Režisér Jan Holec se nespokojil s dramatizací Evalda Schorma, která na českých jevištích zdomácněla, a vytvořil verzi vlastní. Dostojevského román vidí jako drsnou tragikomedii o prudkých vášních, toxických mezilidských (především) vztazích, ale i víře a relativitě pravdy. Holcova režie je dynamická, nespoutaná, vrší na sebe řadu symbolů, z nichž některé nebyly úplně srozumitelné (smrt starého Karamazova jako dětská hra na indiány nebo Smerďakov v masce medvěda), jiné promlouvají celkem jasně (snová scéna, v níž se všichni tři bratři proměňují v hmyz a přebírají repliky svého otce, zkrátka rodinná povaha se nezapře).

Tvůrci jsou v zobrazování lidských neřestí a chování velice krutí, ale zároveň vše odlehčují černým humorem a zcizováním. Herecký ansámbl předvádí skvělý kolektivní výkon, všem se daří vytvořit zvláštní tenzi v tom, co postavy říkají a jakou zprávu vysílají herci publiku nonverbálně. Není tu kladných hrdinů, jako kdyby se všichni řídili postulátem, že „pokud Bůh není, vše je dovoleno“. Za všechny lze zmínit alespoň soustředěný výkon Ondřeje Bretta v úloze chladného a nebezpečně působícího Ivana a Jáchyma Kučeru jako úlisného Smerďakova.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Martin Kusyn, Roman Poláček a Jiří Zerzoň
festivalové stránky zde