Mikulka: Před sebou neutečeš! (LÁHOR/Soundsystem)

Volíš Martu nebo Kamilu?!

Letí to. Na představení Láhor/Saundsystem jsem byl naposledy před deseti lety v Činoheráku. Parta kolem Petra Marka tehdy v inscenaci Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? připomínala výročí listopadu 1989 - s ironií, ale vlastně docela státotvorně. Na stejném místě a na politické téma se hrálo i tentokrát. Možná je to jen náhoda, ale posun vypadá docela příznačně: inscenace Před sebou neutečeš! sice zachovává důslednou žabí perspektivu, místo zlomové dějinné události však už sleduje vcelku banální politický provoz. Nejedná se tu o nic většího, než o dohadování, jestli má broumovská buňka nejmenovaného politického hnutí vyslat do senátních voleb Martu nebo Kamilu. Obě dámy (a nejen ony) přitom mají ve skříních nejrůznější kostlivce - a snaha udělat si na poslední chvíli ve věcech jasno není ani moc důstojná ani efektivní.

Před sebou neutečeš! předvádí nepřehlednou, velmi zábavnou a především vrcholně trapnou politickou bramboračku, která nemá žádné dobré řešení. Všichni to myslí víceméně dobře, zároveň se ale nevyhýbají drobným intrikám a podrazům, a především se nikdo ani náznakem nesnaží předstírat nějaké vyšší zájmy. Cosi na způsob Hoří, má panenko po padesáti letech, ovšem v souřadnicích současného politického provozu. Celé to působí až děsivě samozřejmě a navíc - s odpuštěním - věrohodně. I když, přiznávám, žádné praktické zkušenosti s politickým provozem nemám.

Nejde však jen o téma, účinkující evidentně velmi dobře vědí, co činí, a vypracovali si poetiku, která předvedenému hemžení dodává punc autenticity. Není to tak snadné, jak by se mohlo zdát: podstatná je schopnost podehrávat, přitom ale udržet jasně konturované, přesně trefené a až jaksi druhotně zábavné figury. V podobných případech je poněkud ošemetné někoho konkrétně vypichovat, ale alespoň jedno jméno by zmíněno být mělo: setrvale nejistá, trpitelská Marta Pilařová je výborná. Ještě důležitější je, že všichni aktéři na sebe slyší, dokážou společně hrát v situaci a nenechají představení rozpadnout na sérii sólíček či duetů. Což převáží i tradiční výhradu, že vesměs mluví tiše a občas je jim tudíž mizerně rozumět (Činoherní klub je naštěstí prostor akusticky vlídný).

Láhor hraje poloimprovizovaně, kdyby však z Před sebou neutečeš! vznikl regulérní scénář, byla by to hra spolehlivě převyšující valnou většinu toho, co se na poli společensky angažovaného divadla v Česku běžně předvádí. Milovníci jasných poselství, nabádající umělce, aby nenechávali publikum tápat a k problémům se vyslovovali zřetelně a nedvojznačně, s podobným kusem patrně spokojeni nebudou. Ti, kteří naopak považují za zásadní plus schopnost diváky znejistit a donutit je přebrat si smysl viděného po svém, budou nejspíš - vzdor oné nejistotě - spokojení a potěšení. (Raději se však v tomto ohledu vyslovím zřetelně a nedvojznačně: hlásím se k té druhé skupince.)

více zde
foto Facebook