Mikulka: Leni (Jihočeské divadlo České Budějovice)

O postavě bezpečně kontroverzní 

Před pár dny dostal cenu za nejlepší českou hru loňského roku Petr Zelenka za Fifty. Patřil jsem k těm, kteří pro něj hlasovali, s poukazem na to, že Zelenka je jediný český autor, který umí suverénně psát způsobem, jenž je možné s jistým zjednodušením označit za „anglosaský, a který reprezentuje přesně ten typ divadla, který velká část „normálních“ diváků dodnes dnes považuje za kýžený standard. Na čemž není nic špatného, stejně jako na tom, že divadla mají z obdobných důvodů pro tento typ her slabost, nejen kvůli publiku, ale také proto, že obvykle nabízejí velké herecké příležitosti. Zbývá jen drobnost: najít dobře napsanou hru a kvalitní herce, kteří dokážou příležitost využít. A taky silné téma.

Hrou jednoznačně „anglosaského“ střihu je Leni (od slovenských autorů Valerie Schulczové a Romana Olekšáka), kterou uvedlo Jihočeské divadlo na své studiové scéně zvané Na půdě. V centru se ocitla velmi sporná postava pronacistické filmařky Leni Riefenstahlové a oblíbený verbální souboj „soudce“ a „obžalovaného“ (s jehož vinou to není tak úplně jednoduché) tentokrát nabral podobu senzacechtivé talkshow.

Leni je hra napsaná solidně a zručně, přičemž však často působí hodně názorně, spíš jako série typických argumentů pro a proti (leckdy spíše efektních než podstatných) rozepsaných poněkud mechanicky do dialogů a doplněných vcelku zbytnou milostnou rovinou. V Budějovicích to obdobně solidním způsobem také zahráli, Věra Hlaváčková je jako Leni očekávatelně profesionální, ostrá, vášnivá i vyhýbavá, Tomáš Kobr neméně očekávatelně nasazuje a snímá masku žoviálního baviče a tvrďáka, který si jde bezohledně za svým. Tedy především za diváckým úspěchem – tápavé odhalování pravdy se s tím spíš tak nějak sveze (což je nepochybně záměrem).

Výsledkem je vcelku solidní a zručně provedená inscenace, která dá divákům, co jejich jest, aniž by ovšem cokoli riskovala. Vivisekci Leni Riefenstahlové lze sledovat se zájmem, ale velké vzrušení či dokonce kontroverze vyvolá asi jen stěží. Nic proti tomu, vztah německé filmařky 30. let k nacismu a její dlouhá poválečná (zcela apolitická) kariéra doprovázená neschopností postavit se k vlastní minulosti otevřeně, je velké a efektní téma. Lze to samosebou při troše dobré vůle vidět i obecněji. Ale stejně jsem si při sledování představení mnohokrát vzpomněl spíš na témata úplně živá, úplně konkrétní a navíc úplně tuzemská. Třeba na nedávné diskuse o komunistické minulosti nového prezidenta a potěšená tvrzení, že Pavlova podpora ze strany „naší bubliny“ představuje definitivní konec českého antikomunismu.

Nebo ještě jinak: co takhle příběh tvůrce, který se ke slávě vyvezl na zádech odporného režimu, a později se k tomu jaksi nechtěl znát? Existuje vůbec nějaká hra tohoto typu o někom z českých umělců, kteří by byli nejraději, kdyby padesátá léta z jejich biografií úplně zmizela? Možná si jen nevzpomínám, ale v každém případě by mě dobře napsaná divadelní hra na tohle téma zajímala podstatně víc než opakované propírání poněkud vzdálené Leni Riefenstahlové. Konkrétních jmen a osudů by se jistě našla celá řada. O prezidentovi Háchovi se už párkrát hrálo, ale to je přece jen trochu něco jiného…

více informací zde
foto Hynek Glos
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 21.3. po třetí hodině