V pasti „ozvláštňování“
Viděl jsem v uplynulých dnech dvě představení, která toho měla po formální stránce docela dost společného. Adaptace prózy respektive korespondence, dvě postavy, které spolu komunikují spíš nepřímo: v jednom případě na střídačku odříkávají pasáže z románu (psaného v ich formě), ve druhém dopisy dvou vzdálených dávných milenců. Dramaturgyní byla v obou případech Tereza Marečková, vizuální stránku určily kostýmy Petry Vlachynské. Konkrétně mám na myslí Přípravy na všechno v režii Jana Mikuláška (premiéra Spolku Masopust se konala v Eliadově knihovně) a Čas srdce v režii Anny Davidové (s tím hostovala Husa na provázku v Arše). A ještě jedna shoda: z docela podobných důvodů se jednalo o zážitky značně rozpačité, i když v nestejné míře.
Obě inscenace mi svým způsobem připomněly svého času populární divadlo poezie (termín to je poněkud neurčitý, ale o to o teď nejde). Na scéně běží víceméně nedialogický proud slov, který herci tzv. „ozvláštňují“ volně souvisejícími akcemi, které jsou s tím, co říkají, spojené spíše asociativně, pokud tedy vůbec nějak. Totéž platí i pro výtvarnou složku, konkrétně pro charakteristicky expresivní, lesklé a křiklavě barevné kostýmy.
Vše výše popsané je samosebou jen jakási forma, s níž mohou tvůrci pracovat lépe nebo hůře. Zdá se mi však docela příznačné, že si obě inscenace vylámaly zuby na prakticky stejných problémech. Pokud totiž nejsou ony „ozvláštňující“ akce dostatečně přesvědčivé, začnou působit samoúčelně; slabší povahy dokonce mohou postupem doby poněkud iritovat. Proč si v Čase srdce básník Celan kope při přeříkávání jednoho z vášnivých dopisů s modrým míčem? Proč si nasazuje na hlavu papírovou krabici a leze pod křeslo? Proč si on i Ingeborg Bachmannová oblékají (mimo mnohé jiné) groteskně deformující kostýmy, které vypadají jako plavky s obřími nafukovacími křidélky? Neumím odpovědět. A co hůř: vlastně mi to bylo celkem jedno.
V Přípravách na všechno byly problémy tohoto druhu ještě mnohem silnější. Jan Hájek a Miloslav König doprovázeli úzkostnou zpověď vypravěče z novely Elsy Aids takovou spoustou křečovitých akciček a legrácek, popřípadě převlékáním z jednoho lesklého kostýmu do druhého, že se podařilo téměř dokonale zadupat jakýkoli smysl toho, co říkají. (Mimochodem, myslím, že herci v tom byli v obou inscenacích úplně nevinně.)
Pokud by všechny tyhle „ozvláštňující“ obrazy nebo herecké akce dokázaly být nějakým způsobem strhující, asi by mě vůbec nenapadlo ptát se po jejich smyslu, příkladů takto vystavěných povedených inscenací by se jistě našla spousta. Jenže tentokrát strhující ani v jednom případě nebyly. Spíš to vypadalo na urputnou snahu neustále čímsi doplňovat proud slov, která by klidně mohla být úplně samonosná. Je logické, že tvůrci divadelní inscenace chtějí doplnit slova divadlem - jenže co s tím, když je to přivede jen k tomu, že je původní obsah soustavně zamlžován, ne-li přímo ubíjen, a nic moc navíc se z toho všeho nevyklube.
Více informací o inscenacích zde: Čas srdce, Přípravy
foto: David Konečný, Lucie Urban
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme