Mikulka: Celý život nestačí (Klicperovo divadlo Hradec Hrálové)

…a s kočičkami zatočíme

Před necelými čtrnácti dny měla v Dejvickém divadle premiéru „kruťácká“ inscenace Kde je ta ryba? (píšeme o ní tady a tady) Co do objemu vražedné legrace (a také co do počtu kočiček, které přijdou k úhoně) však nyní své pražské kolegy s přehledem trumfli v hradeckém Klicperově divadle, kde proběhla premiéra duchařské grotesky Celý život nestačí. Hru René Levínského režíroval Jan Frič (ti dva si spolupráci poprvé vyzkoušeli v Národním divadle v inscenaci Dotkni se Vesmíru a pokračuj).

Celé to má charakter napínavé historky a není tudíž na místě příliš spoilovat. Tedy jen v základních obrysech: hraje se o tom, co se stane, když vám ve vaší poněkud zanedbané novopacké pekárně vypnou proud, protože neplatíte složenky, a vy se ze zdánlivě bezvýchodné situace snažíte vybruslit způsobem, který jedna z postav pojmenuje „úspěch světí prostředky“. A protože je to všechno zasazeno do podkrkonoší, jste zároveň ochotníci (kteří v oné pekárně zkouší jakousi biblickou hru) a duchaři, pro které je konzultace důležitých otázek se zemřelými denní rutinou. Jen může být malounko komplikované zjistit, kde se zrovna ona potřebná duše nachází.

Výsledkem je cosi jako kombinace tarantinovsky pobaveného krváku s ryze českým fenoménem Pat a Mat. Vše se vzhledem k žánru trochu nezvykle odehrává v tempu spíš pomalém (nikoli však zdlouhavém), režie totiž ku prospěchu věci vede herce k vážnému, trochu ochotnicky topornému projevu. Žádné rychlé vršení gagů, vždy je čas na absurdní mimoběžný vtip (v tom je Frič tradičně velmi silný) nebo na odbočku v podobě seriózní diskuze o nějakém odtažitém tématu (to je zas charakteristické pro Levínského). Timing je ovšem velmi spolehlivý, což je v podobných případech životně důležité. A vlastně ještě jedna podstatná věc: k ryze české tradicí (řekněme havlovské) zas odkazuje mimořádná schopnost všech zúčastněných najít pro své činy vznešené morální zdůvodnění.

V závěru vše dojde ke značně bizarnímu happy endu a do hry vstoupí též podtón, řekněme, národní. Lze rozumět tomu, že tvůrci chtěli nakonec překvapivě uhnout a dát předvedeným zběsilostem napůl parodický a napůl vážný pseudometafyzický rámec. Jiná věc je, že na rozdíl od předchozího dění, které se řídilo logikou sice absurdní, ale svým způsobem docela konzistentní, působí závěrečný úkrok poněkud svévolně (což se v Levínského hrách občas stává). Sympaticky vykloubenou atmosféru si nicméně představení udrží až do konce; ten, komu se nepodaří na závěrečný obrat dostatečně napojit (což se přihodilo mně), může vzít závěrečné scény jako zklidňující dojezd večera, v jehož průběhu si milovníci smrťácké legrace přišli na své jako málokdy.

více informací zde
foto web Klicperova divadla

o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO ve středu 17.5.
kompletní text Levínského hry a recenze Fričovy inscenace (od Marie Reslové) vyjde ve Světě a divadle 4/2023