Mikulka: Festival Regiony Hradec Králové 2023 (pondělí 26.6)

Raw
Divadlo Petra Bezruče: Sen čarovné noci
Buchty a loutky: Punch a Judy

Fekete Seretlek  

V pondělí v Hradci pokračovalo horko a docela se dařilo i divadlu. Jen je mi trochu líto, že jsem zatím ještě nenatrefil na žádné mimořádné dětské představení, což je přesně ten typ překvapivého setkání, na která se v Hradci vždycky těším. Nedělního Kašpárka a zbojníka nechávám stranou, ti byli primárně pro dospělé, a včerejší Zlatá rybka z plzeňské Alfy nabídla spíš slušný standard (děti vypadaly vcelku spokojeně, ponaučení zaznělo, jenže pro nás, necílovkáře, se nic zvlášť pamětihodného neudálo). Ale divadelňák se teprve láme do druhé poloviny, takže není důvod ztrácet naději, budu to zkoušet dál.

Raw

Loutková drobnička Edity Dohnálkové Valášek, Šimona Dohnálka a Rufiny Bazlové (hrálo se v Draku úplně nahoře, v podkroví pro pár diváků) by klidně mohla být jakýmsi epilogem k jihlavským Šepotům a výkřikům. I v tomto případě byla tématem smrt, přesněji řečeno umírání, které může být snad ještě děsivější, než smrt samotná. A právě na tuto úplně všední hrůzu se tvůrci soustředili.

Dvě bezmocné chrčící loutky v aseptickém nemocničním pokoji a nekonečné, beznadějné, ponižující čekání na konec. Nebyla v tom žádná obligátní kritika zdravotnického systému, spíš věcné a trochu zděšené konstatování reálného stavu věcí, před kterými se obtížně uniká. Mám v tomhle ohledu bohužel docela čerstvé zkušenosti, takže jsem byl cílovka par excellence, ale stejně. Považují se za docela otřískaného diváka a osobu značně otrlou, jenže tohle byl zážitek opravdu intenzivní, schopný prolomit obvyklé obranné krusty. Letos v Hradci zatím bez konkurence, ještě teď když to píši, dělá se mi knedlík v krku.

Sen čarovné noci

Hlavní inscenací pondělního programu (tradičně je to ta, která se od sedmi hraje v Klicperáku, pokud snad někdo z laskavých čtenářů v hradeckých obyčejích tápe) obstaralo Divadlo Petra Bezruče se shakespearovskou klasikou, známější pod zažitým titulem Sen noci svatojánské. Režisér Michal Hába pojal athénský rámec jako neurvalé mafiánské společenství a komediální jádro spočívající v peripetiích dvou mileneckých dvojic v tajemném lese převedl do dekadentně hudební podívané. Mísí se gendery i hudební styly, erotika je nevázaná a občas trochu násilná, vsuvky zemitých řemeslníků připravujících divadlo přepjatě groteskní.

Dobře to vychází zhruba do poloviny (hudba je výborná, účinkující pěvecky disponovaní a dohromady to všechno hezky šlape), základní situace se ale postupně vyčerpává, nápady docházejí a představení se začne tak trochu motat v záplavě stále nuceněji vyhlížejících vykloubeností, kouře, řevu a pobíhání. Což nezachrání ani četné zcizováky. Největším problémem je ale úplný závěr. Hábovi učarovala představa, že by se ponižovaní řemeslníci mohli nakonec vzbouřit a postřílet vrchnost, pohrdající poctivou prací a bavící se na jejich účet. O myšlence jako takové si lze myslet své, ale přece jen by to snad nemuselo být alespoň po divadelní stránce vyvedeno tak křečovitě a prakticky bez opory v předchozím dění (nafoukanci kolem knížete se nejdřív únavně dlouho posmívají naivně ochotničícím řemeslníkům, pak jim nesmyslně rozdají zbraně a nechají se postřílet). Ignorování umělecké logiky ve prospěch vzývání sladké představy pořádně krvavého třídního boje už dovedlo na mělčiny angažované banality lecjakého umělce, a Hába evidentně nehodlá být výjimkou. No nic, není to poprvé a bohužel nejspíš ani naposledy.


Punch a Judy

O smrti, dokonce mnohačetné, se hrálo i na závěr pondělního programu. Tentokrát to ale byla podívaná úplně jiného ražení než Šepoty nebo Raw: Buchty a Loutky se pustily do anglické klasiky Punch a Judy, a vyšla z toho rakvičkárna se vším všudy. Veselá vyvražďovačka, ve které se surovosti k potěše publika neustále stupňovaly, což ovšem nezabránilo Judy, aby se laskavě neobrátila na dívenku v publiku, která se maminky nevinně otázala, co že za divnou věc to právě přinesli na jeviště. „To je šibenice, holčičko“, poučil jí maňásek (tuším, že ústy Marka Bečky, ale hrálo se poctivě postaru se skrytými vodiči, takže jistý si nejsem) a pak se s výklady obdobného typu obracel na nebohé děvčátko až do úplného vymlácení všech postav.

Poučení nicméně nechybělo ani tentokrát: „Když budete, milé děti, dělat takhle ošklivé věci, přijdete do pekla. Jako Punch nebo náš bývalý pan prezident.“ Jednou větou: Buchty i po třiceti letech v plné palebné síle.

A pak už zbývalo jen ve vedlejším stanu podupávat do etnorytmů kapely Fekete Seretlek, další jistoty (nejen) festivalových programů. Na začátku koncertu se spustil vítr a snad i trochu zahřmělo, což Matija Solce zpoza akordeonu okomentoval hrdinským prohlášením „Stan to odnese, Drak to odnese, festival to odnese, ale my tu zůstaneme a budeme hrát dál!“ Nakonec to nebylo tak žhavé, právě naopak: spadlo pár kapek a ochladilo se na úplně ideální festivalovou teplotu. Jen tak dál, milý Hradče. 

festivalový program zde

foto: festivalový web
o druhé polovině festivalu budu mluvit v Mozaice ČRO v pondělí 3. července (a o něčem určitě napíši i do SADu 5/2023)