Mikulka: Vzkříšení (Divadlo Na zábradlí)

O Něchljudovovi

Tolstého Vzkříšení je dílo hodně problematické. Kombinace realistických popisů carského vězeňského systému, socialistických ekonomických úvah o nutnosti pozemkové reformy (nejasně vycházející z georgistické teorie o pozemkové dani), autoritativních, ale dosti svévolně působících sociologických vývodů tvrdících, že všichni trestanci jsou nevinní a za všechno zlé v nich může utlačovatelský systém. A k tomu neochvějné přesvědčení, že všichni bohatí a vysoce postavení jsou prázdní, cyničtí a zlí, zatímco prostý lid je přirozeně dobrý a zdravý, kombinované se svérázně protisystémovým náboženským vznícením.

V těchto kulisách se odehrává příběh knížete Něchljudova, který jako mladý důstojník svede na návštěvě svých tet na venkově jejich nevinou schovanku, nevolnickou dceru Kateřinu, zanechá ji v jiném stavu a bezstarostně odjede. Z dívky se během let stane prostitutka, je křivě obviněna z vraždy a u soudu se po mnoha letech náhodou setká s Něchljudovem. V tom se pohne svědomí a snaží se své provinění napravit: po neúspěšném pokusu zvrátit rozsudek následuje Kateřinu na Sibiř, všemožně pomáhá jí i dalším trestancům a opakovaně jí nabízí sňatek (což ona odmítne).

Otázkou je, co si z nepřehledné smršti témat a motivů vybrat pro divadelní adaptaci. V Divadle na Zábradlí, které využívá dramatizaci Armina Petrase, soustřeďují pozornost na provinilého svůdce a jeho neschopnost vyrovnat se se svým proviněním (mimochodem, poněkud melodramatické románové „velikonoční svedení“ je nahrazeno pádnějším znásilněním). Všechno ostatní je de facto redukováno na dekoraci, kterou je možné v případě potřeby efektně nasvítit, ale která stejně tak může kdykoli zmizet, bez následků a bez nutnosti cokoli dále vysvětlovat. V poloze vcelku jednorozměrné, i když efektně záhadné trpitelky setrvává i samotná Kateřina. Padne sice zmínka o tom, že stejně jako ji Něchljudov kdysi znásilnil fyzicky, nyní by ji chtěl obdobně znásilnit duchovně (což by jistě mohlo být docela silné téma), jenže zůstane v podstatě jen u zmínky.

Koncentrace pozornosti na jednu hlavní figuru nepochybně dává smysl, konkrétní provedení však nevyhlíží zrovna přesvědčivě. Něchljudov se opakovaně setkává jak s Kateřinou, tak s mlhavě určenými příslušníky vysoké společnosti, pronáší řadu monologů, přemítá, komentuje - a celé se to zvolna sune kupředu, spíš z povinnosti než ze skutečné nutnosti. Miloslav König opakuje to, co už v různých rolích předvedl nesčíslněkrát, ironizuje ústředního hrdinu zajíkavými, záměrně vykloubenými intonacemi, jednu chvíli floutkovsky máchá golfovými holemi, pak se vystrašeně choulí pod umyvadlem. 

Kníže Něchljudov se kdysi provinil, dnes by to chtěl napravit, moc se to ale nedaří, takže trpí a hysterčí. Racionálně je vše srozumitelné a docela přehledné, jenže se dost těžko hledá nějaký základ, hlubší smysl všeho počínání, důvod, proč se zrovna o tuhle vyprázdněnou postavu zajímat nějak intenzivněji. A vzhledem k tomu, že všechno další nechává záměrně stranou samotná inscenace, je výsledkem dvouhodinová podívaná, ve které se tu a tam objeví efektní nebo groteskní obrazy, jak je u Jana Mikuláška obvyklé, ale celkově převládají především rozpaky.

více informací zde
foto KIVA