Dubský: Festival Divadlo (sobota 16.9.)

Proces (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)
Jídelní vůz (Činoherní studio Ústí nad Labem)
Děti (Slovenské národné divadlo Bratislava)

Proces (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

Kafkův nedokončený román uvedl režisér Jan Holec ve vlastní dramatizaci, jak je u něj obvyklé. Nepřekvapí chladná atmosféra, kterou umocňuje asepticky bílá scéna Jána Tereby, ani využití moderních prostředků, jako jsou kamery či mikrofony.

Nejvýznamnějším posunem je pojetí postavy Josefa K. Jáchym Kučera ho hraje jako arogantního bankéře, který si zprvu nepřipouští, že má problém, myslí si, že má systém „na háku“. Natáčí si výslech u vyšetřujícího soudce, jako kdyby byl youtuber, který svým odběratelům streamuje zážitky ze svého procesu. Jeho racionalita a sebevědomí jsou ale postupně nahlodávány, jak se víc a víc noří do spleti soukolí nelidského systému, jemuž se nedá uniknout.

Během těchto setkání tempo inscenace trochu upadá, jednotlivé scény se až příliš podobají, ale závěr je opět oživující: Josefa K. bezvýchodnost jeho situace dožene k rozhodnutí vzít spravedlnost do vlastních rukou. Z Holcovy inscenace v paměti patrně zůstane nejvíce Kučerův silný výkon a eklektická hudba Ivana Achera zdařile dokreslující atmosféru.


Jídelní vůz (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Inscenace režiséra Davida Šiktance (který je i autorem textu), je koncipována jako cesta vlakem EuroCity mezi Prahou a Ústím nad Labem - a myslím, že si ji užijí všichni, kteří železniční dopravu často využívají. Šiktanc má totiž bezvadně odpozorované různé detaily, s nimiž se jistě setkal každý pravidelný cestující. Několikrát jsem se tak během představení přistihl, že se dívám na scénu, která se nápadně podobá tomu, co jsem na svých cestách kdysi přímo zažil.

Středem dění je jídelní vůz, v němž Vrchní Jana Plouhara vzpomíná na řadu příhod, které se mu na kolejích přihodily. Šiktanc si naštěstí uvědomil, že koncept za sebou naskládaných, vypointovaných scének by se mohl brzy okoukat, a tak má představení jen příjemnou délku kolem sedmdesáti minut. Tvůrčí tým využívá hrabalovské poetiky, ale zároveň se nebojí ostrých střihů mezi žánry. Uvolněná atmosféra se střídá s melancholickou, lehce se filozofuje o životě, do toho občas vpadne scéna třeba jako ze zombie hororu nebo surreálně pojatá ukázka toho, jak si cestu vlakem představuje Sigmund Freud. Mrazivým thrillerem se stává etuda, v níž opilý cestující obtěžuje cizinky a ukazuje u toho ohromnou dávku sexismu, xenofobie či homofobie. Okolí se ale ze strachu neodvažuje proti násilníkovi zasáhnout.

Dobře zahraná a humorem oplývající ústecká divadelní jednohubka byla pro mě zatím nejpříjemnějším festivalovým zážitkem.


Děti (Slovenské národné divadlo Bratislava)

Silný zážitek přinesla i večerní inscenace Michala Vajdičky, který spolu s dramaturgem Danielem Majlingem sestavil komorní rodinné drama na základě povídek spisovatelky Boženy Slančíkové-Timravy. Přes sto let staré povídky přesadil režisér do současnosti, což prozrazují detaily, jako je třeba televize, v níž postavy během vánočních svátků sledují Tři oříšky pro Popelku. Toxické rodinné vztahy ale žádnou větší aktualizaci nepotřebovaly, ubližování blízkým ze sobeckých pohnutek a lidská nepřejícnost zůstávají po staletí stejně palčivým tématem. Do vztahového napětí se ale občas vloudí i drobný záchvěv lidskosti, který představuje například skutečné sblížení manželů Zuzy (Rebeka Poláková) a Paľa (Gregor Hološka), jejichž svatba se původně jevila jen rozumným kompromisem.

Jednotlivé obrazy jsou koncipovány jako rodinná setkání při různých zvláštních příležitostech, jako je kar či oslava sedmdesátých narozenin. Hybatelem děje jsou ženy, zvláště pak stárnoucí sestry Kanátová (Kamila Magálová) a Drozdíková (Emília Vašáryová).

Tempo inscenace je velice pomalé, zpočátku až trochu uspávající. Ale jak člověk postupně díky precizně propracovaným hereckým výkonům proniká k postavám vesnické komunity, intenzita zážitku zesiluje. Navíc se daří využívání drobné nadsázky, která zabraňuje přílišnému patosu. Režijní výstavbou mi Děti připomněly jiný Vajdičkův kus – Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé, tentokrát ovšem bez politického podtextu s důrazem pouze na rozbité mezilidské vztahy.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více informací zde

o inscenacích letošního festivalu Divadlo se pohádali též redaktoři SADu v podcastu Záhledy)