Yerma (Komorní scéna Aréna)
Na závěr letošního ročníku...
Yerma Hra Simona Stona je krutě upřímná, v prvních fázích i docela vtipná, postupně čím dál temnější. Razantním způsobem upozorňuje na aktuální problém toho, když lidé berou život jako projekt, jenž je potřeba naplnit.
Yerma nabízí vděčnou hereckou příležitost pro představitelku hlavní hrdinky. Bylo zajímavé sledovat, jak si Kamila Janovičová, poté co jsem ji viděl v roli Nory, poradila se zcela odlišnou hereckou polohou. I v této úloze prokázala, že je jednou z opor souboru Národního divadla moravskoslezského a během dvou hodin uvěřitelně vystihla přerod úspěšné a sebevědomé ženy v uzlíček nervů poháněný svou vlastní posedlostí.
Oproti úspěšné pražské verzi Mariána Amslera režisérka Kateřina Dušková ještě posílila důraz na hlavní ženskou postavu, na postupný rozpad osobnosti je kladen větší důraz než na vztahy s okolím. Možná i proto tu není - oproti jiným inscenacím, které letos Aréna nabídla - vidět tak precizní herecká souhra. Michal Čapka je v roli manžela Johna až moc jednostrunně chápavý a svou ženu neustále omlouvající, příliš výrazným dojmem nepůsobí ani bývalý milenec Viktor v podání Jana Lefnera.
Na závěr letošního ročníku... Ostravar je pro mě dlouhodobě asi nejoblíbenějším divadelním festivalem. I letos nabídl několik velmi povedených inscenací, občasný přešlap lze odpustit, aspoň je o čem diskutovat nad skleničkou vína…
Co mi ale letos hodně chybělo (a z kuloárových diskusí jsem pochopil, že nejen mně) byly rozborové semináře, které dělaly festival výjimečným. Bezprostřední reflexe viděného, při níž se střetávají pohledy studentů s divadelními kritiky a teatrology, pro mě vždy byla nedělitelnou součástí Ostravaru. Byly roky, kdy se diskuze moc nerozproudila, loni zase možná až příliš prohlubovala generační příkopy, ale přes všechny možné výtky letos takový formát chyběl.
Pořadatelé uspořádali dvě obecné debaty, druhou z nich na téma vyhoření a nedostatečné finanční podpory umění jsem navštívil. Jednalo se sice o debatu zajímavou, Michalem Zahálkou citlivě moderovanou, ale mohla se vlastně odehrát kdykoliv a kdekoliv.
Samotná reflexe zhlédnutých představení byla vyřešena dvěma pětačtyřicetiminutovými podcasty, v jednom se se svými zážitky svěřovali studenti, ve druhém odborníci. Na malé ploše se samozřejmě nebylo možné věnovat ani zdaleka všem viděným věcem, odlišných pohledů na stejnou věc moc nebylo. Navíc byly natáčeny až po skončení festivalu, tudíž neexistovala šance, že by mezi účastníky vnesly nějaké otázky a nastartovaly debatu.
Hodně se tedy přimlouvám, aby se za rok rozborové semináře na Ostravar vrátily, i kdyby jejich formát měl být jiný než dosud.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalový program zde
Yerma nabízí vděčnou hereckou příležitost pro představitelku hlavní hrdinky. Bylo zajímavé sledovat, jak si Kamila Janovičová, poté co jsem ji viděl v roli Nory, poradila se zcela odlišnou hereckou polohou. I v této úloze prokázala, že je jednou z opor souboru Národního divadla moravskoslezského a během dvou hodin uvěřitelně vystihla přerod úspěšné a sebevědomé ženy v uzlíček nervů poháněný svou vlastní posedlostí.
Oproti úspěšné pražské verzi Mariána Amslera režisérka Kateřina Dušková ještě posílila důraz na hlavní ženskou postavu, na postupný rozpad osobnosti je kladen větší důraz než na vztahy s okolím. Možná i proto tu není - oproti jiným inscenacím, které letos Aréna nabídla - vidět tak precizní herecká souhra. Michal Čapka je v roli manžela Johna až moc jednostrunně chápavý a svou ženu neustále omlouvající, příliš výrazným dojmem nepůsobí ani bývalý milenec Viktor v podání Jana Lefnera.
Na závěr letošního ročníku... Ostravar je pro mě dlouhodobě asi nejoblíbenějším divadelním festivalem. I letos nabídl několik velmi povedených inscenací, občasný přešlap lze odpustit, aspoň je o čem diskutovat nad skleničkou vína…
Co mi ale letos hodně chybělo (a z kuloárových diskusí jsem pochopil, že nejen mně) byly rozborové semináře, které dělaly festival výjimečným. Bezprostřední reflexe viděného, při níž se střetávají pohledy studentů s divadelními kritiky a teatrology, pro mě vždy byla nedělitelnou součástí Ostravaru. Byly roky, kdy se diskuze moc nerozproudila, loni zase možná až příliš prohlubovala generační příkopy, ale přes všechny možné výtky letos takový formát chyběl.
Pořadatelé uspořádali dvě obecné debaty, druhou z nich na téma vyhoření a nedostatečné finanční podpory umění jsem navštívil. Jednalo se sice o debatu zajímavou, Michalem Zahálkou citlivě moderovanou, ale mohla se vlastně odehrát kdykoliv a kdekoliv.
Samotná reflexe zhlédnutých představení byla vyřešena dvěma pětačtyřicetiminutovými podcasty, v jednom se se svými zážitky svěřovali studenti, ve druhém odborníci. Na malé ploše se samozřejmě nebylo možné věnovat ani zdaleka všem viděným věcem, odlišných pohledů na stejnou věc moc nebylo. Navíc byly natáčeny až po skončení festivalu, tudíž neexistovala šance, že by mezi účastníky vnesly nějaké otázky a nastartovaly debatu.
Hodně se tedy přimlouvám, aby se za rok rozborové semináře na Ostravar vrátily, i kdyby jejich formát měl být jiný než dosud.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalový program zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme