Dubský: Ostravar (pátek 1.12.)

Hornické vdovy (Důl Michal)
Nora (Národní divadlo moravskoslezské)
Peklo jsou ti druzí (Studio G)

Hornické vdovy Podle ceněné knihy Kamily Hladké Hornické vdovy, která zachycuje příběhy žen, jimž při důlních neštěstích zemřeli manželé, začali v Národním divadle moravskoslezském připravovat inscenaci pro komorní scénu Divadlo 12. Nejprve měla být v režii Terezy Říhové uvedena již letos na podzim, nakonec byla příprava pro neshody s původním tvůrčím týmem zrušena. Právě v den festivalového uvedení scénického čtení byl zveřejněn otevřený dopis, v němž si režisérka a její spolupracovníci stěžují na postup vedení NDM ohledně komunikace a nevyplacení peněz za odvedenou práci (k nahlédnutí třeba zde)

Divadlo ale projekt nepohřbilo a začala vznikat nová verze, která by měla mít v režii Václava Klemense premiéru v červnu příštího roku. Na program Ostravaru bylo zařazeno scénické čtení, které se uskutečnilo v havířských šatnách Dolu Michal a doplnila jej diskuse s autorkou knihy a rovněž se ženami, o nichž předloha pojednává. Soudě dle ukázky by mohlo jít o důležitý příspěvek do regionální dramaturgie věnující se málo známému tématu tématu. Příští rok už snad bude na festivalu k vidění konečný výsledek.


Nora Jedno z Ibsenových nejuváděnějších dramat nepojal režisér Pavel Gejguš jako feministickou inscenaci poukazující ne nerovné postavení žen. Šel na text rafinovaněji a důraz položil na nefunkční společnost, jež má zásadní problémy s komunikací. Každý je zde totiž sobecký a interakce s ostatními vesměs slouží jen k uspokojení vlastních potřeb.

V tomto chladném prostředí každý hraje svou roli, z níž vypadává jen ve vzácných okamžicích, kdy ho silné citové vypětí nutí odhalit své skutečné já. Tyto chvíle pojímá Gejguš s výraznou expresí (Nořin tanec tarantelly, Rankovo loučení), jinak je ale v hereckém ztvárnění cítit nadhled a odstup. Rozpor mezi řečeným a tím, jak se postavy skutečně chovají a co si myslí, vytváří jemně humorné situace.

Kamila Janovičová představuje titulní hrdinku jako koketu, která si zvykla na to, že když bude svému muži hrát roli bezvýhradně poslušné ozdoby domácnosti, bude mít klid a pohodlí. Teprve hrozící skandál a střet s realitou ji dovolí pohlédnout na svůj život z jiné perspektivy. Helmer je v podání Petra Panzenbergera slizký manipulátor, z něhož čiší chlad a je vůči své ženě pasivně agresivní.

Jasnému směřování Gejgušovy inscenace by možná místy slušela větší razance v nakládání s Ibsenovým textem, zvlášť v první polovině je tempo trochu rozkolísané. Ale jinak je potěšující vidět, že se v NDM podařilo dát klasice zřetelný výklad, jehož absence mi vadila třeba loni u Višňového sadu.


Peklo jsou ti druzí Večerní program ve Studiu G nabídl diptych jednoaktovek, jejichž společným jmenovatelem bylo tázání po vině a trestu. První půli tvořilo monodrama Variace na Jidáše, které režisér Norbert Závodský nastudoval na motivy hry Lot Vekemansové Jidáš. Robert Finta v něm emotivním způsobem narušuje běžné křesťanské paradigma, s nímž nahlížíme na postavu Jidáše. Herec předkládá publiku nepříjemné otázky, zda zavržením jeho osoby člověk tak trochu neulevuje svému svědomí. Pro diváka, který sice zná jméno Jidáš jako synonymum zrady, ale vnímá to bez hlubšího citového zaujetí, bude na této drobničce nejzajímavější sledovat Fintovu bravurní práci s tělem, hlasem a plynulý přechod do různých hereckých poloh.

Po přestávce následovala jednoaktovka Jeana Paula Sartra S vyloučením veřejnosti. Tři hříšníci (Jan Fišar, Miroslava Georgievová a Magdaléna Holcová) jsou po smrti za trest svedeni do jednoho pokoje. Zprvu odmítají, že by se něčeho dopustili, nakonec se ale svěřují svým spoluvězňům, přičemž právě v (nejspíš věčné) interakci této trojice tkví onen pekelný trest. Vzájemná nenávist se mění v závislost, protože jen skrze druhé lidi člověk definuje sám sebe. I zde mu pomáhají nahlédnout vlastní vinu, smíření se ale nekoná. Na závěr dne a blížící se půlnoc docela složitý kus.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový program zde