Poslední zápas (Divadlo Petra Bezruče)
Marná lásky snaha (Národní divadlo moravskoslezské)
Poslední zápas Výkop letošního Ostravaru zajistila hra ze sportovního prostředí. Tragikomedie americké dramatičky Anny Ziegler se odehrává během semifinálového zápasu tenisového turnaje US Open. Soustředí se na vykreslení povah dvou značně odlišných soupeřů, kteří mají ale společné to, jak moc jim profesionální sport ovlivňuje život.
Američan Tim (Ondřej Brett) je končící tenisovou legendou, která se jen obtížně smiřuje s nezastavitelným opotřebením těla a poklesem formy. Sportu obětoval vše, až na druhé místo odsunul rodinu. Konec mnohaleté dřiny mu připomíná lidskou smrtelnost. Jeho soupeřem je mladý Rus Sergej (Tomáš Čapek), jenž má pověst jednoho z nejnadanějších talentů, ale jehož provází záchvaty vzteku a nahlodané sebevědomí, které mu neumožňuje dosahovat stálých výkonů.
Už na první pohled zaujme scéna Jána Tereby, která představuje zmenšený tenisový kurt, jenž diváci obklopují ze čtyř stran. Inscenace Jiřího Pokorného má slušné tempo evokující rychle se měnící skóre zobrazovaného mače. Samotná hra je dost modelová, vývoj příběhu příliš nepřekvapí. Jedná se o takový dobře napsaný bulvár (což nemyslím nijak pejorativně), dovedu si Poslední zápas představit jako úspěšnou zájezdovku. U Bezručů z něj zajímavou podívanou dělají hlavně v expresivním pojetí neselhávající herci, vedle zmíněných pánů také Barbora Křupková a Alexandra Palatínusová v rolích životních partnerek.
Marná lásky snaha Během představení Shakespearovy komedie jsem marně přemýšlel, jestli jsem v Divadle Jiřího Myrona někdy viděl skutečně povedené činoherní představení. Zatímco muzikálovému souboru se tu vyloženě daří, činohra jakoby byla v tomto prostorném sále prokletá. Tříhodinová inscenace režiséra Romana Poláka tuhle tezi výrazně podporuje.
Samotná hra podle mě nepatří právě ke klenotům Shakespearova portfolia. Řadí se sice k jeho jazykově nejvytříbenějším hrám, množství slovních hříček je až marnotratné, pokulhává však ve výstavbě dramatických situací, kterých je na rozsáhlé textové ploše pomálu.
V NDM hru vnějškově aktualizují, jinak ale zřetelnější výklad absentuje. Herci, pravděpodobně v souladu s režijním zadáním, tlustými tahy zdůrazňují všechny dvojsmysly, jimiž se Shakespearův text jen hemží, asi kdyby je divák nepochopil. Režie tím ovšem dvojsmyslným narážkám ubírá jejich dráždivost a mění je na prvoplánové vtípky. Spolu s výrazným přehráváním to snad má pomoci zvýšit komický účinek, což se na festivalové repríze zoufale nedařilo. Zajímalo by mě, jakým způsobem na představení reaguje běžné publikum.
Občas se objeví zajímavý nápad (jako třeba rapová scéna), který ale stojí osamoceně a nijak nekomunikuje se zbytkem představení. Téměř prázdnou scénu pokrývají přiznaně kašírované balvany, které se postavy tu a tam snaží zvednout, nebo je po sobě hází, opakováním však takové snažení dost ztrácí na komickém účinku. Vysloveně iritující je nadužívání malého bazénku, jako kdyby si tvůrci řekli, že když už ho na jevišti mají, byla by škoda, aby do něj někdo každých deset minut neskočil.
Pozitiva se na téhle rozvleklé inscenaci hledají dost těžko, občas hezky vynikne hravost Shakespearových veršů v překladu Martina Hilského, v rámci možností lze za podařené považovat některé herecké výkony (zaujali mě především Milan Cimerák jako Biron a Aneta Kaluža Klimešová v roli Rosaliny).
Ostravar sice je přehlídkou činoherních inscenací, ale skoro si říkám, zda by nebylo lepší, kdyby NDM někdy zařadilo i nějakou ukázku ze svého pestrého muzikálového repertoáru. Zařadit kus typu Marné lásky snahy jako profilovou inscenaci je na pováženou.
Američan Tim (Ondřej Brett) je končící tenisovou legendou, která se jen obtížně smiřuje s nezastavitelným opotřebením těla a poklesem formy. Sportu obětoval vše, až na druhé místo odsunul rodinu. Konec mnohaleté dřiny mu připomíná lidskou smrtelnost. Jeho soupeřem je mladý Rus Sergej (Tomáš Čapek), jenž má pověst jednoho z nejnadanějších talentů, ale jehož provází záchvaty vzteku a nahlodané sebevědomí, které mu neumožňuje dosahovat stálých výkonů.
Už na první pohled zaujme scéna Jána Tereby, která představuje zmenšený tenisový kurt, jenž diváci obklopují ze čtyř stran. Inscenace Jiřího Pokorného má slušné tempo evokující rychle se měnící skóre zobrazovaného mače. Samotná hra je dost modelová, vývoj příběhu příliš nepřekvapí. Jedná se o takový dobře napsaný bulvár (což nemyslím nijak pejorativně), dovedu si Poslední zápas představit jako úspěšnou zájezdovku. U Bezručů z něj zajímavou podívanou dělají hlavně v expresivním pojetí neselhávající herci, vedle zmíněných pánů také Barbora Křupková a Alexandra Palatínusová v rolích životních partnerek.
Marná lásky snaha Během představení Shakespearovy komedie jsem marně přemýšlel, jestli jsem v Divadle Jiřího Myrona někdy viděl skutečně povedené činoherní představení. Zatímco muzikálovému souboru se tu vyloženě daří, činohra jakoby byla v tomto prostorném sále prokletá. Tříhodinová inscenace režiséra Romana Poláka tuhle tezi výrazně podporuje.
Samotná hra podle mě nepatří právě ke klenotům Shakespearova portfolia. Řadí se sice k jeho jazykově nejvytříbenějším hrám, množství slovních hříček je až marnotratné, pokulhává však ve výstavbě dramatických situací, kterých je na rozsáhlé textové ploše pomálu.
V NDM hru vnějškově aktualizují, jinak ale zřetelnější výklad absentuje. Herci, pravděpodobně v souladu s režijním zadáním, tlustými tahy zdůrazňují všechny dvojsmysly, jimiž se Shakespearův text jen hemží, asi kdyby je divák nepochopil. Režie tím ovšem dvojsmyslným narážkám ubírá jejich dráždivost a mění je na prvoplánové vtípky. Spolu s výrazným přehráváním to snad má pomoci zvýšit komický účinek, což se na festivalové repríze zoufale nedařilo. Zajímalo by mě, jakým způsobem na představení reaguje běžné publikum.
Občas se objeví zajímavý nápad (jako třeba rapová scéna), který ale stojí osamoceně a nijak nekomunikuje se zbytkem představení. Téměř prázdnou scénu pokrývají přiznaně kašírované balvany, které se postavy tu a tam snaží zvednout, nebo je po sobě hází, opakováním však takové snažení dost ztrácí na komickém účinku. Vysloveně iritující je nadužívání malého bazénku, jako kdyby si tvůrci řekli, že když už ho na jevišti mají, byla by škoda, aby do něj někdo každých deset minut neskočil.
Pozitiva se na téhle rozvleklé inscenaci hledají dost těžko, občas hezky vynikne hravost Shakespearových veršů v překladu Martina Hilského, v rámci možností lze za podařené považovat některé herecké výkony (zaujali mě především Milan Cimerák jako Biron a Aneta Kaluža Klimešová v roli Rosaliny).
Ostravar sice je přehlídkou činoherních inscenací, ale skoro si říkám, zda by nebylo lepší, kdyby NDM někdy zařadilo i nějakou ukázku ze svého pestrého muzikálového repertoáru. Zařadit kus typu Marné lásky snahy jako profilovou inscenaci je na pováženou.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme