Mikulka: Jenom konec světa (HaDivadlo)

Kristus na návštěvě

Byl to v Arše+ večer s paradoxy. Při včerejším pražském hostování HaDivadla s inscenací Jenom konec světa jsem měl současně pocit, že je všechno velmi šikovně zrežírované a srozuměně zahrané - a zároveň jsem se zhruba od třetiny představení nemohl dočkat, až se to všechno konečně doplazí ke konci.

Na vině zdaleka nebyli jen obvyklí podezřelí: necelé dvě hodiny se hrálo prakticky ve stejném tempu (velmi volném), chyběl příběh a po pár minutách bylo vcelku zřejmé, oč jde (inscenaci tvoří variace situací, které by se v různých personálních konstelacích mohly nejspíš opakovat libovolně dlouho). Mnohem víc mi postupem doby začalo vadit cosi jako okázalé sebeprožívání, zbožštění vlastních potíží.

Jistě, základní situace rozhodně není žádná legrace: mladý muž dostane od lékařů rok života a pokusí se to oznámit své provincionálně zapadlé rodině, které se jako úspěšný velkoměstský liberál (tušíme, výslovně to řečeno není) beznadějně odcizil. Záhy však odjede, aniž by se k účelu své návštěvy vůbec přiblížil - setkání je plné trapnosti, nedorozumění, (sebe)obviňování a křečovitých pokusů o dialog, chabě zakrývajících, že si ti lidé zkrátka nemají co říci a dokonce už spolu vlastně ani neumějí mluvit.

Chápu, že se hraje o vypjaté osobní i mezilidské situaci - a zároveň jsem se v divadle nemohl zbavit sílícího podezření, že hra, která na tomto základě vznikla, hlubiny jen urputně předstírá (ať už mají být rázu ryze osobního nebo nějakým způsobem metaforické). Pars pro toto představuje kristovská stylizace hlavního hrdiny. Že někdo umírá a nerozumí si se svými blízkými, je velké osobní neštěstí - ale samo osobě to přece ještě nezakládá na žádnou „univerzální“ tragédii. Opakovaně připomínaná kristovská paralela se mi zdála nejen za vlasy přitažená, ale především nabubřelá a trochu hloupá.

Z trochu jiného úhlu pohledu: háček je v tom, že „ručitelem“ závažnosti hry (a potažmo i inscenace) není v tomto případě ani tak hra nebo inscenace samotná. Podstatné je povědomí o tom, že je to hra autobiografická, že autor sám něco podobného prožil. Je mi líto, ale zdá se mi to málo. Svým způsobem je to však příznačné - sebeprožívání a okázalé předvádění citů, zraněnosti či vlastního utrpení je momentálně ve fóru. Jistě ne náhodou jsou autoři takto pojatých autofikcí hvězdami současné literární scény. Na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že Burajova inscenace - tím, že bere Lagarcovu hru smrtelně vážně a balí ji do téměř hypnotického hávu - vypovídá o dnešní době vlastně docela dost. Jen se mi tak docela nezdá, že by právě o tento typ ironizující výpovědi v HaDivadle usilovali.

více informací zde
foto web HaDivadla