Hankovcová: Máma (Divadlo pod Palmovkou)

Shodou okolností jsem v poměrně krátkém časovém sledu viděla dvě inscenace Tomáše Soldána. O Ohni, který nastudoval v MeetFactory, jsem na Nadivadlo již psala (tady). Dost se mi líbila, takže jsem se těšila, jak režisér zpracuje hru Máma ruské dramatičky Esther Bol. Ta v současné chvíli žije v emigraci ve Francii a ve svých dramatech tematizuje agresi a nesvobodu své rodné země. Máma je však mnohem intimnější, osobnější výpověď autorky. Skrz příběh Olji (Tereza Dočkalová), mladé ženy, které zemřela matka, přede vlákna osobních i společenských traumat, ale také důležitých otázek týkajících se postavení ženy (nejen) v Rusku.

Zní to bezesporu jako slibné téma. Zároveň jako něco, co by mělo – soudím-li opět na základě svého zážitku z MeetFactory – Soldánovi vyloženě pasovat. Inscenace jsou si podobné, komorností prostoru, narativností a také tím, že mají potenciál prostřednictvím osobního příběhu otevírat palčivá společenská témata. Jenže ani tato podobnost nevyústila ve stejný pocit silného napojení a rezonování. Nedokážu však zcela přesně říct, proč tomu tak bylo. Což je zvláštní rozpoložení, a ještě zvláštnější výchozí pozice pro psaní reflexe. Protože nejde o to, že by inscenaci něco výrazně chybělo, nebo naopak něco přebývalo.

Příběh Olji je otevřený a emotivní. Ve chvíli, kdy se s ní jako diváci setkáváme, je dívce dvacet osm let a chystá se otevřít poslední z dopisů, které jí před smrtí napsala nyní již zesnulá matka. Při té příležitosti se rozhodne vyprávět svůj životní příběh poznamenaný mnohými traumaty, depresemi i faktem, že se odehrává na jihu Ruska. Představitelka Olji Tereza Dočekalová má tak prakticky devadesátiminutový monolog (v němž jí jen místy hudebně i herecky sekunduje Rosalie Malinská). Její výkon pro mě znamenal příjemné překvapení. Dočekalovou znám spíše jako herečku velmi stylizovaných rolí, nyní ukazuje mnohem tlumenější podobu, v níž ale neztrácí smysl pro sebeironii a sarkasmus. Bylo jasně znát, že jí na inscenaci záleží a že jí chce věnovat svůj herecký um do poslední kapky. (Ostatně to byla ona, kdo text Esther Bol na Palmovce prosadil). Jenže právě tahle absolutní oddanost, probublávající úsilí způsobilo, že její výkon nakonec vyzníval trochu učebnicově.

Možná právě v tomhle slově tkví jádro mých rozpaků. Protože čistě formálně nelze inscenaci mnoho vytknout. Skoky v naraci jsou možná občas trochu ostré a můžou způsobit chvilkové zmatení, nijak zásadně však představení netříští inscenaci. Minimalistická scénografie neruší a v příhodných chvílích dokáže doplnit vyprávění, light design čaruje s vytvářením patřičně dojímavé atmosféry. Inscenační zpracování je poctivé a zaslouží si pochvalu - ale někde v téhle poctivosti, někde v téhle úpravnosti se pro mě ztratilo hlubší emoční napojení, které by všechny ty zjevně promyšlené prvky spojilo dohromady.

ELIŠKA HANKOVCOVÁ

více zde
foto: Martin Špelda