Singe Diesel: Kazu
Naivní divadlo Liberec: Horror Vacui
Squarehead Productions: Stickman
Handa Gote: Třetí ruka
Ve snaze zachovat se alespoň trochu při vědomí, a taky proto, že už jsem ledacos viděl dřív, jsem si páteční program zredukoval na pouhé čtyři inscenace. Tedy původně vlastně na pět, jenže se ukázalo, že Reunion Divadla Mehedaha se nedal stihnout (přestože to vypadalo, že ano). Co se týče kvality viděného, je s potěšením možné napsat, že tentokrát nedošlo na žádný propadák - a zároveň s trochu vlastenecké lítosti přiznat, že hosté to tentokrát domácím docela natřeli, navzdory tomu, že české divadlo reprezentovaly nezpochybnitelně těžké váhy.
Zmíněnými těžkými vahami bylo Naivní divadlo a Handa Gote. Přičemž Naivní přivezlo inscenaci, pod níž je spolu s Filipem Homolou podepsán ex‑handovský Robert Smolík. Není tak divu, že jejich Horror Vacui měl s Třetí rukou ledacos společného. Především to, že výtvarná stránka jasně převládala. V případě Třetí ruky se jednalo o evidentní záměr, u Horroru odhaduji, že to tak spíš vyšlo – prostě proto, že „dokumentárně-naučná“ váchalovská rovina působila na rozdíl od efektních loutek poněkud matně (po důrazném úvodu se navíc upozadila i hudební složka). Podívaná to byla hezká, ale zároveň tak trochu vyvolávala rozpaky. Jistě: velká mechanicky ovládaná loutka hrající na naboostrovanou elektrickou kytaru byla skvělá, stejně jako otvírací figurína ženy, v níž se ukrývaly loutky ďáblů a co já vím, čeho ještě. Rozhovor Váchala se Smrtkou taky nebyl marný. Jenže do valného smyslu se to celé neposkládalo, zůstalo spíš u přehlídky jednotlivostí.
Svéráznou a bohatou podívanou nabídla i Třetí ruka. Hlavním výrazovým prostředkem - a rozumím-li tomu dobře, i hlavním smyslem - je hromadit na malém jevišťátku spoustu loutek a objektů, žertovně jimi manipulovat a uvádět je do různých více či méně surreálných vztahů. Viděl jsem tuhle inscenaci už v Praze na premiéře a svým setrvalým proudem miniaturních atrakcí (ze kterého se jen výjimečně vyčlenil náznak příběhu) mě spíš než co jiného uondala. Skoro všichni v mém okolí byli nicméně nadšeni, až jsem si říkal, že to snad muselo být jenom nějaké momentální nedorozumění – ale nebylo. Můj včerejší zážitek byl v podstatě stejný jako ten premiérový. I tentokrát mě víc než nekončící loutkové a objektové třeštění bavily hrané absurdní mezihry, které s tradiční kamennou tváří předváděl Tomáš Procházka.
Žádné pochybnosti o smyslu počínání či rozpaky z inscenační nedotaženosti naopak nevyvolala obě páteční zahraniční představení. O obou budu podrobně psát do SADu, takže jen stručně. Francouzská skupina Singe Diesel přivezla hořkosladkou one man show Kazu. Juan Perez Escala (nenápadně doprovázený muzikantem) chrlil jednu kratinkou historku za druhou a k tomu předváděl velké množství jednoduchých, groteskně vyhlížejících loutek. Vypadaly malebně, podstatné však bylo spíš slovo, podpořené usměvavým charismatem protagonisty. Historky to byly téměř bez výjimky loserovské a smrťácké, občas až na hranici sladkobolnosti: truchlící manžel chodí do nemocnic a vzkazuje přes umírající své choti, že ji stále miluje („kdybyste ji náhodou potkali, řekněte jí…“), načež po čase uslyší umírající dítě zašeptat „já tebe taky“. Damoklův meč melodramatického kýče se sice nad představením vznáší téměř neustále, Escala je však mimořádně šikovný v tom, že jej nikdy nenechá dopadnout, aniž by se ovšem dopouštěl dryjáčnického shazování. Výsledkem je podívaná bez nadsázky něžná a dojemná (a to se tedy považuji za diváka značně otrlého).
Irsko – německá dvojice Squarehead Productions nabídla v inscenaci Stickman něco úplně odlišného, hravý minimalismus, který dokázal neustále proměňovat perspektivu, z jaké diváci dění na scéně sledovali. Dlouho to byla ironická klaunérie: Darragh McLoughlin se na prázdné scéně stavěl do různých pozicí s úplně obyčejnou dřevěnou tyčí a na velké obrazovce s cinknutím vyskakovaly titulky sdělující, co publikum vidí. Skvělý timing přitom ponechával čas na vlastní odhady, jak viděné pojmenovat a tím také zkonkrétnit (od banálního „člověk na vycházce s holí / hůl na vycházce s člověkem“ až po kameňák „krátká oštěpařská kariéra“). Televize se však postupně „osamostatňovala“, začala dirigovat nejprve performera a pak i diváky, objevil se druhý účinkující, Joseph Summers, který se představil jako Darraghův kamarád a velmi nehereckým způsobem začal vysvětloval, oč jde, přičemž televize se s ním začala dohadovat („Nevěřte Joeovi!“). Groteskní mocenská přetlačovaná se podivně přetáčela, vztah mezi oběma živými herci a přístrojem (který ovšem přiznaně ovládal sám Joe) se stále měnil, na závěr došlo i na likvidaci hole v drtičce a absurdní hudební dovětek v podobě "tematického" reggae I Stick By You. Jednou větou: představení nejen výsostně zábavné, ale navíc sympaticky dráždivé svou neuchopitelností.
více zde
o festivalu budu psát do SADu 4/2024
foto: web Skupovy Plzně
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme